Najnovšie články

Za všetky rodiny... Skutočne?

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 19:48
populivox: čo si o tom myslím

Zhromažďovacie právo a demonštrácie v Rusku.

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 19:41
populivox: čo píšu iní

Mäkká sila.

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 19:35
populivox: čo si o tom myslím

Jiří Weigl: Katastrofa

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 19:18
populivox: čo si o tom myslím

Petr Hampl: prednáška ktorá nesmela...

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 18:20
populivox: čo píšu iní

Archív

Spriatelené weby

EVROPA: Náš spor o domov.

čo si o tom myslím

Nesouhlas a odpor liberálních konzervativců (neplést si s emocionálně konzervativními liberály) se dnes týká dvou zásadních věcí. Obrany lidské přirozenosti a národního státu.

Na jedné straně hájíme rodinu proti feminismu a státním zásahům, odmítáme agresivní individualistický voluntarismus a politiku skupinových identit namířenou proti většině a tradici. Na straně druhé vystupujeme proti progresivistickým globalistům, kteří vytvářením nadnárodních institucí usilují o zničení státní nezávislosti, a bráníme politický řád „národní” demokracie a svobody, včetně tolik ohrožené svobody projevu. 

Patriotismus je jedinou zárukou vnitřní soudržnosti demokratické společnosti. Bez národního souručenství, předpolitické solidarity usedlíků, se lidská obec nutně rozpadá a nesouhlasná menšina ztratí důvod uznat zvolenou vládu. V existencionálně rozpolcené společnosti vypukne střet jako dnes v Americe, předzvěst války občanské. Tak dlouho rozbíjeli progresisté americký překvapivě multietnický politický národ na jednotlivá etnika a umělé menšiny, až jej dovedli na pokraj politického rozvratu.

Dnešní spor mezi globalisty a domorodci trefně vystihl David Goodhart v knize „The Road to Somewhere (Cesta někam), nové politické štěpení v Evropě nahradilo dřívější spor socialistů s pravicí o regulaci tržního hospodářství a globální kapitalismus. Liberální pravice a levice se sloučila do jedné metropolitní vrstvy lidí, kteří se cítí „anywheres” (odkudkoli), mohou se kdykoli a kamkoli odstěhovat, jsou doma všude i nikde a vnucují té stále ještě národní společnosti svou vizi multikulturní společnosti abstraktních práv bez hranic a ochrany domova. 

Tato supranacionální třída spolupracuje s mezinárodním kapitálem na oslabení státu, ale paradoxně je závislá na infrastruktuře a práci těch odněkud, oněch „somewheres”, hasičů, policistů, zemědělců, dělníků, zdravotníků i všech dalších, kteří jsou vázáni na svůj domov i jeho kvalitu a žijí mimo chráněné exkluzivní čtvrtě boháčů. Čili nikoli populisté, jak se někdy tvrdí, ale internacionální bezdomá politická třída zavinila hluboký rozkol ve společnosti, k níž ztratila vztah. Naplno se ukázal po hypoteční krizi, kterou zaplatili ti chudší, a svou roli sehralo i globální znevýhodnění dělnické a nižší střední vrstvy, jejíž životní úroveň přílivem cizinců a „outsourcingem” léta stagnuje. 

Jak potvrdil v Británii průzkum voličů brexitu po opuštění volebních místností (exit poll), proti odcizené elitě za podpory konervativní inteligence se vzbouřila deklasovaná vrstva manuálně pracujících. Intuitivně tradicionalistická, trpí ztrátou tradičního domova, navíc pohrdáním a urážením „politicky korektních” intelektuálů.

Izraelský profesor dějin Yuval N. Harari, autor světového bestseleru Homo sapiens ve své poslední knize „Dvacet jedna lekcí pro jednadvacáté století” (česky nevyšla) bije na poplach za záchranu světového liberálního řádu před nacionálními populisty, jako by nevěděl, že krizi způsobili internacionalisté. Vůbec nechápe, jak je jeho ideál globálního egalitářského lidstva bez národních a civilizačních hranic nelidský. 

I kdyby taková čirá abstrakce měla jednou nastat a nedošlo k rozvratu, vznikl by odkouzlený mrazivý svět odcizený lidské zkušenosti. Ta má základ v rodině, národním společenství, oslavuje svaté územní hranice, „kde domov můj” i dědictví otců, jimž každý dle své míry vděčí za to, čím je. Liberální progresisté mají patriotismus za nicotnou soukromou záležitost a jako marxisté věří v pokrok neosobních technických a ekonomických sil. 

Pozitivní vztah k dějinám, jazyku a národní mytologii považují za mentální úchylku, byť je nezbytnou podmínkou politické legitimity. Abstraktní člověk práv a rovnosti neexistuje, úsilí jej vytvořit (mimo soudní síň) vede k rozvratu. A tak jako komunisti vymysleli ideologický jazyk na ovládnutí společnosti, tak i liberálové vnucují lidem politický newspeak (mainstreaming) a někdy až k běsnění rozčilují své bytostně nesouhlasící oponenty. 

V té slovní válce se konzervativní obrana národního státu překrývá s tzv. nacionálními populisty, nedejme se ale zmást liberální propagandou, nežijeme ve 30. letech a snad s výjimkou „Front National” nehlásají protestní strany kolektivismus, usilují zastavit integraci EU, imigraci a globální znevýhodnění. Žádnou nenávistí proti sousedům neplanou. Konzervativci dobře znají rozdíl mezi vlastenectvím a národovectvím. Patriotismus je přirozená, poněkud stydlivá a mírumilovná sousedská ctnost umožňující širokou spolupráci s neznámými lidmi, s našinci, na něž můžeme spoléhat. Je to kapitál důvěry a potěšení ze sdíleného osudu i historického údělu. 

Tolik zkoušený izraelský národ vykazuje nejvyšší hodnoty v tabulkách pospolitní spokojenosti. Nacionalismus je přímým opakem patriotismu, agresivní idolatrie zbožštělého národa a vůdce nabízí náhražku konečného smyslu života, kterou nemůže poskytnout. 

Patriotismus vytvořil v Evropě národy. Važme si jich. Po celém světě lze sledovat děsivou alternativu, krachující kmenové nebo sektářstvím rozvrácené společnosti pod krutovládou diktatury. Na náboženské či kmenové jednotě nelze postavit kompromisní politickou moc svobodné společnosti, jež vládne se souhlasem svých občanů.

 


Alexander Tomský
Publikováno na Neviditelném psu

Článok vložil: Peter Bulik, Mgr.
Pridané: 7.3.2019 11:56



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog