Najnovšie články

Liberálové a jejich mínění o sobě samých: arogance

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:42
populivox: čo píšu iní

Švédsko verejne a úplne otvorene falšovalo voľby,

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:34
populivox: čo píšu iní

Harabin: Kto v únii porušuje právo

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:31
populivox: čo si o tom myslím

Tereza Spencerová: Smutné signály

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:17
populivox: rozhovor

Braňme jednomyslné hlasování v EU!

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:13
populivox: čo si o tom myslím

Archív

Spriatelené weby

Politická korektnost fatálně poškozuje západní ...

rozhovor

Politická korektnost fatálně poškozuje západní kulturu.Rozhovor s lékařem, prozaikem a básníkem Jaroslavem Červenkou...

Jaroslave, setkáváme se u příležitosti vydání tvé knihy Blízká setkání, která vyšla v českém překladu Jany Hojkové a Roberta Křesťana, letos ji vydalo nakladatelství Akropolis. Jde o výbor z tvé povídkové tvorby. Ty jsi vlastně americký autor, píšeš anglicky, a přestože své čtenáře často provázíš po nejrůznějších koutech světa, počínaje Afrikou, přes Amazonii až po Floridu, tvoje kořeny jsou v pražském Bubenči. V Praze jsi vystudoval Lékařskou fakultu UK a působil jsi v oboru genetiky a vrozených vad, konkrétně u profesora Buriana v Laboratoři plastické chirurgie Československé akademie věd, kde jsi založil specializované oddělení chromozomální analýzy. Pak jsi emigroval. A v roce 1965 jsi natrvalo zakotvil na Univerzitě v Minnesotě. Ale mne by teď zajímalo, kdy jsi vlastně začal psát? Bylo to ještě v Praze? Nebo až v novém domově?  
Začal jsem psát až v 90. letech, první povídku jsem napsal a poslal do časopisu Minnesota Daily, a ta mi hned přinesla první cenu a par dolarů, což mne překvapilo - a povzbudilo. Později jsem vyhrál další literární soutěž, rovněž v povídkovém žánru. Soutěž tehdy byla určena jen autorům ze zemí, kde se mluví anglicky.

 


A která povídka ti tehdy opět přinesla úspěch?
O Nuselském mostě, kterému se říkalo most sebevrahů. Zápletka je dost děsivá a je napsaná podle skutečnosti. Žena stojí na mostě a chystá se skočit dolů, z hospody vyjdou místní štamgasti, a když vidí, k čemu se ta žena chystá, vynesou si stoly ven, sesednou se kolem nich a čekají na tu podívanou. Jí utopence, chleba je zadarmo. Té soutěže, největší na světě se tehdy se svými příspěvky zúčastnilo 7.430 autorů a já získal první cenu. A dolary, a interviews…

 


A další povídky ti přinesly další ceny, dokonce i celonárodní…
Ano. Obdržel jsem cenu Richarda Sullivana for short Fiction, Minnesota Voices,   v Japonsku jsem získal cenu Blue Jacket Prize, jsem také nositelem literární ceny Writers Digest a European Circle Kafka Prize.

 


A proč píšeš jen anglicky? 
To je jednoduché.  Američan píše anglicky, Čech píše česky. Jsem například také proti dvojímu občanství – připadá mi to schizofrenní, i když chápu, že každý na to muže mít jiný, platný názor. Ale já jsem Američan. Jsem původem z pražské Verdunské ulice; se ženou, která je také Češka, mluvíme většinou česky, ale s dětmi a vnuky už ne. Psát anglicky mi nepůsobí problém, je několik ‚americtin‘, a je to kovbojka psát americky.  

 


Pokud se příliš nemýlím, většina tvých knihy vyšla i česky… 
Ano, několik jich vyšlo v překladu. Například kniha „Sběratel žárovek“ v překladu Světlany Plaňanské, postupně vyšly i další „Plavba, která vejde do dějin“, „Čtyři trny z Kilimandžára“, „Přepadení“ a „Dámy bruselských nocí“ přeložili baječní Pellarovi, a jak jsi už řekla, tak vyšla i „Blízká setkání“. 

 


Ještě se vrátím k Verdunské ulici, znám ji dobře, bydlela jsem nedaleko. V této ulici, která vede až ke Stromovce, jsi prožil jako dítě druhou světovou válku, vzpomínáš na tu dobu? 
Ovšem, občas. Měl jsem tam svého osobního nepřítele, malého německého kluka, jmenoval se Hans, nikdy mi neudělal nic dobrého, tu mi nastavil nohu a já upadnul, nadával mi Tchechische Sweinhunde, házeli jsme po sobě kameny atd. Pak přišlo osvobození, a ta německá rodina šla do odsunu. Šel jsem tehdy po ulici a viděl Hanse, jak klopýtá na konci průvodu odsunutých, a viděl jsem, jak mu nějaký český opilec nadává a kopá do kufru. Navždy se mi vryl do paměti obraz toho zoufalého kluka, mého poníženého nepřítele… Dodnes si vybavuji ten pocit, tehdy mne ta zkušenost úplně zlomila. Viděl jsem pokořené nepřátele, vojáky, ale pokořený malý kluk je něco docela jiného

 


Ten zážitek si literárně ztvárnil v povídce o Hansovi, o tvém nepříteli… Je součástí knihy Dámy bruselských nocí
Ano, vyhrála také literární cenu.

 


Ale ty jsi také básník… 
Ne moc velký; jedna moje básnická sbírka vyšla, ilustracemi a kolážemi ji doprovodila moje žena Saša a japonský přitel Yuichi Seki, každá básnička má svoji ilustraci.

 


(Tady musím dodat, že tvoje žena Saša je absolventka pražské UMPRUM.)
A pokud se nemýlím, tak jsi překládal i poezii, ne?

V roce, kdy Seifert dostal Nobelovu cenu, jsem přeložil některé jeho básně. Bylo to nutné, v Americe vypukla panika, Čech Seifert dostal Nobelovu cenu a nikdo ho nezná… Přeložil jsem básně z díla „Na vlnách TSF“ z roku 1925. Nebylo to těžké - jsou to hravé verše psané jasným jazykem. Krásné.

 


Teď malá odbočka od literatury. Vím, že v poslední době tě, stejně jako mne a ostatní, pobouřil důvod, že letos nebude udělena Nobelova cena za literaturu. Horký kandidát ji nedostal, protože vyšlo najevo, že člen komise údajně kdysi obtěžoval nějakou ženu…    
Stupidní móda,“Me Too,“ která nemá s feminismem, který bojuje za stejné příležitosti a práva žen, nic společného. Jsem přesvědčený, že feminismus je jedno z nejdůležitějších současných hnutí na světě. Jsem feminista. V zemích, kde je žena považována za méněcenného tvora a výrobce chlapců, mají ženy  nejnižší životní úroveň, často živoří na úrovni otroka. (Afrika, část Asie). Hned uvedu příklad k tomu, co jsem řekl o „Me Too“: slavný, vynikající hudební ředitel Metropolitní opery v New Yorku, James Levine, údajně před třiceti lety obtěžoval nějakou ženu, šlo pouze o vágní nepodložené tvrzení, nikoho neznásilnil.  A najednou – definitivní konec jeho skvělé kariéry. Otřesné!

 


Vraťme se k literatuře. Kterou ze svých povídek máš nejraději? 
To nemohu říci, bylo jich přes padesát, ale povídku „Dennyho dlouhá noc“ jsem psal rád. To se mi totiž opravdu stalo. Ztratil jsem se na horách, bylo minus třicet.  Celou noc jsem se proplazil s pocitem, že je konec, že nemohu přežít. Psychologické situace mám nejraději; naděje v kritické situaci vždy pomáhá, jeden přemýšlí. A pak mám také rád „Jak důležité je být blázen“. Také z vlastní zkušenosti; s kamarádem jsme se potopili na loďce v bouři v Mexickém zálivu, voda dvacet stupňů, měli jsme sedm hodin života, než začnou srdeční fibrilace. Můj kamarád začal dělat absurdní věc, usilovně vyléval z polopotopené loďky vodu – přežili jsme. A v jedné povídce z Hondurasu, která se odehrává v Tegucigalpa, kde je největší zločinnost na světě, píšu, jak jsem v noci zabloudil v tamních uličkách, náhle ke mně přistoupila hrozivě vypadající banda – gang, a ti strašidelně vypadající hoši mi řekli: „takhle pozdě nemůžete chodit po ulicích“. A doprovodili mne až do hotelu…

 

     
Poslyš, žiješ v zemi, kam odjakživa proudí migranti z celého světa, a já se tě musím zeptat, co soudíš o současném migračním problému v Evropě, nejžhavějším téma za poslední dobu…
Evropa má před sebou kritickou situaci, kterou neřeší. Nejsem ale kvalifikován, abych se podrobně vyjadřoval k této potenciální katastrofě. Do Ameriky, konkrétně k nám do Minnesoty, přicházejí migranti z Filipín, z asijských zemí Thajska i Číny, většina se dobře asimiluji, a mnozí z nich se rychle stanou Američany. Avšak s migranty ze střední a jižní Ameriky, je to horší. A s migranty z muslimských zemí, je to absolutně nejhorší; muslimové, přestože část z nich, (hovořím za prostředí lékařské) je inteligentní a pracovitá, se neasimilují, protože nemohou.


Zatím co Latinos jsou pracovití, dřou a pomáhají ekonomice, postrádají však často respekt k zákonům a k západní kultuře, jsou však velice potřební. A posílají svým rodinám do Mexika peníze. Nyní hlavní národní produkt Mexika jsou peníze imigrantů, kteří je z USA posílají domů, což se zdá neuvěřitelné. Neměli bychom ale brát další, máme přes 11 milionu ilegálních imigrantů, což úplně stačí.


 Muslimové, ať prostí lidé či vzdělanci, respektují především Korán, kdyby ho nerespektovali, nebyli by muslimové, a tím pádem je pro ně asimilace v zemích s jinou kulturou obtížnější, ne-li přímo nemožná.  A paradoxně, druhá generace muslimských imigrantu je většinou horší, radikálnější, než ta předcházející. V tomto bodu souhlasím s naším prezidentem Trumpem.

 


Co myslíš, jaké nebezpečí nás dnes ohrožuje nejvíce?
Řeknu to velmi lapidárně: Hodní lidé, kteří to všechno myslí dobře, a proto brání, aby byly vysloveny mnohé nepříjemné pravdy, chtějí, aby se zamlčovala fakta.

 


Myslíš politickou korektnost?
Ano, a s těmi lidmi s dobrými úmysly ‚‘korektními,‘ by se teď mělo bojovat, protože politická korektnost vede k bizarně škodlivým názorům, a pravděpodobně i k fatálnímu poškození západní kultury, a zkáze liberálního humanismu. Rád bych se mýlil, neb mám bezvadné vnuky. Je to však téma na delší, hlubší analýzu, než jen pár slov. Laďko, máš hezké korálky! 
(Smích).

 


Jaroslave, dovolím si ještě jednu odbočku. Tvoje další velká láska, kromě literatury, jsou také psi, o vztahu člověka a zvířete víš mnohé… Musím se tě na ten láskyplný vztah zeptat, jak víš, tak právě teď prožívám bolestnou ztrátu svého psa, který mne provázel životem přes patnáct let…
Vím, o čem mluvíš. Stále dost nevíme o psím myšlení a psích emocích, obojí je vyvinutější, než si myslíme. A už proto si psi zaslouží, aby byli milovanými členy rodiny. Pes má pro člověka velký význam, pes jako společník pro osamělého člověka, pro starce, je nenahraditelný. Jedině v západní kultuře se tomu rozumí, a proto jsem sveden myšlenkou soudit kulturní mens, zvyky a způsob života národa i podle vztahu ke psům, ke zvířatům vůbec. Pes je pohlazení po duši. A pokud jde o děti, vím, že ty, které vyrůstají se psy, mají o 31 procent méně respiračních infekcí. A kromě toho mají i lépe vyvinutou schopnost empatie i pocit sebedůvěry

 

             
Řekl jsi to moc hezky, ale zpět k literatuře. Na závěr se tě musím samozřejmě zeptat: jaké jsou tvoje další literární plány?
Právě jsem dokončil memoir - ne tak docela životopis – spíš „Reluctant Witness“, což Robert Křesťan přeložil jako „Váhavý svědek“. A právě teď dokončuji už čtvrtou korekturu. Ve své zatím poslední knize píši o časech, ve kterém jsem žil a také o světě, který jsem se zájmem poznával.

Článok vložil: Dalimil Kronika
Pridané: 6.7.2018 10:56



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog