Najnovšie články

Za všetky rodiny... Skutočne?

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 19:48
populivox: čo si o tom myslím

Zhromažďovacie právo a demonštrácie v Rusku.

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 19:41
populivox: čo píšu iní

Mäkká sila.

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 19:35
populivox: čo si o tom myslím

Jiří Weigl: Katastrofa

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 19:18
populivox: čo si o tom myslím

Petr Hampl: prednáška ktorá nesmela...

Peter Bulik, Mgr. | 3.8.2019 18:20
populivox: čo píšu iní

Archív

Spriatelené weby

V.Klaus: Moje první návštěva trumpovské Ameriky

čo si o tom myslím

Tři týdny po vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách jsem se vydal na konferenci skupiny Le Cercle, která se dvakrát za rok střídavě koná ve Washingtonu a Londýně.

Protože se v obou těchto místech v roce 2016 něco významného, dokonce revolučního událo, jako téma svého washingtonského projevu jsem zvolil název „Několik poznámek k vítězstvím Brexitu a Trumpa – viděno ze střední Evropy“ (v anglické verzi k přečtení na www.klaus.cz/clanky/4027). Obvyklým posměváčkům (jako pan Čaban v E15) zdůrazňuji „viděno“ ze střední Evropy, nikoli jménem střední Evropy.

Hotel, ve kterém se konala konference Le Cercle

Ale začněme od počátku. V business class letadla United Airlines jsem snad prvně v životě seděl zády po směru letu. Divil se tomu i vedle mne sedící, blahobytně vypadající německý byznysmen. Říkal jsem si, jestli tím United Airlines nenaskočily na mediální antitrumpovskou notu a jestli tím nechtějí říci, že se teď do Ameriky létá jakoby zpět. (Možná by to ale nebylo tak špatné. Amerika se potřebuje vrátit ke svým kořenům, k tomu, co ji udělalo „velkou“. Trump ji chce zase udělat velkou, ale takto to mediální svět nevidí – ten nemyslí zpátky, ale zpátečnicky.)

Ale musím jít na úplný začátek. Krátce jsem se po cestě zastavil v Mnichově, přečetl německé noviny a mimo jiné večeřel s vydavatelem časopisu Focus Helmutem Markwortem, ve svých 80 letech neuvěřitelně živým. Zoufá si, že německá média a němečtí politici nepřemýšlejí, že opisují jeden od druhého (a zejména od jeho hlavního konkurenta týdeníku Der Spiegel) a že používají Dosendeutsch (česky asi němčina z konzervy), tedy naučené, neoriginální, převzaté fráze, navíc politicky superkorektní. To považuji za velmi výstižný termín. Druhý den jsem si v letadle přečetl jeho pravidelný komentář ve Focusu a zaujala mne jeho věta, že „CDU je dnes lidmi považována za stranu nalevo od středu“, což je něco, co říkám – drze, jako cizinec – už dávno.

Už není šéfredaktorem, už píše jen svůj pravidelný komentář a asi by časopis dělal jinak. Nadpis hlavního článku časopisu byl: „Merkelová bojuje proti principu Trump: rozum proti emocím, hlava proti žaludku“. To je dnešní německý tisk. V článku se říká, že Merkelová váhala se svou kandidaturou a že ji Trump znovu „vytáhl do boje“. Prý ale tentokráte už neřekla „wir schaffen das“, uvědomuje si, že jsou kolem ní další Trumpové (na následující stránce jsou jejich fotografie (Kaczyński, Hofer, Frauke Petry, Marine Le Pen, Geert Wilders, Putin).

Současně se v článku říká, že je Merkelová symbolem pragmatismu, který je sice nudný, ale účinný. Dnešní šéfredaktor Focusu říká, že Američané nevolili Trumpa, ale volili, že „už to takhle dál nejde“, což může být pravda. Zároveň říká, že předsedkyně AfD Frauke Petry může mít ve svém domovském Sasku ve volbách 25 %.

Při projevu na konferenci Le Cercle

V letadle jsem si v USA Today přečetl doporučení Američanům s názvem „10 nejlepších atrakcí v Evropě přístupných bez placení vstupu“ a objevil jsem, že na 9. místě je pražský Vyšehrad. Ještě významnější bylo, že na 8. místě bylo Muzeum moderního umění v Paříži a na 10. místě Pantheon v Římě. Kolik Čechů bylo na Vyšehradě?

Obdélník, nikoliv kruh

Washington je milý a přátelský, teplota o 10° C vyšší než ve střední Evropě. Skupina Le Cercle (sezení je ale vždycky v obdélníku, nikoli v kruhu), letos necelých 100 účastníků, je velmi různorodá – od britských členů parlamentu po velkovévodu Karla von Habsburga, od bývalého velitele NATO Jamese Jonese a známého amerického ideologa neokonservatismu Billa Kristola přes starostu francouzské Nice, bývalého velitele jordánského letectva, dnešního místopředsedu vlády Kurdistánu až k velvyslancům a náměstkům amerických ministerstev.

S bývalým náměstkem ministra financí USA Robertem McCormickem,
se kterým jsme intenzivně spolupracovali na počátku 90. let

Velké téma konference byly americké prezidentské volby – naznačují to názvy panelů: „Volby 2016 a nová politická mapa Ameriky“, „Trumpova Amerika“, „Národní bezpečnost a nová administrativa“, „Prezidentská kampaň Donalda Trumpa“, atd. Do tohoto soudku patřila i moje „dinner speech“. Trump měl při debatách na konferenci mnoho odpůrců, hlavně od řečníků z médií – v neposlední řadě proto, že je obcházel svým používáním Twitteru. To je samozřejmě strašně uráží – je to útok na moc mediokracie a to se neodpouští. Prototypem bylo vystoupení známé Alexandry Stoddard, ale i ona musela přiznat, že Trump měl více energie než Hillary.

Je evidentní, že díky Facebooku a Twitteru média ztratila spoustu čtenářů a posluchačů. Trump provokuje média i tím, že nedělá tiskové konference – žádná nebyla už od června. Zklamáni z výsledků voleb byli zejména obamovští demokraté (smutek šéfky tiskového odboru prezidenta Obamy byl zcela evidentní – a neskrývaný) a celý establishment dnešní administrativy. Zklamaní jsou i mnozí republikáni a zejména bushovští neokoni (Bill Kristol také neskrýval své zklamání). Mimořádně zajímavé bylo vystoupení R. Paduchika, šéfa Trumpovy kampaně ve významném Ohiu. Byl velmi optimistický a pro někoho, kdo není v každodenní americké politice, bylo objevné porovnávání hlavních hesel volební kampaně. Hillary Clinton měla prázdné, nikam nemířící „Stronger together“, Trump „Make America great again“, což je pozitivní výzva.

Hotel byl plný vánočních výzdob

Hlavní pocit z konference (a z desítek řečníků) je, že Amerika je zranitelná a rozdělená země a že – jak řekl jeden z vystupujících – vstupuje do „unchartered waters“. Trumpovci to berou jako naději a pozitivní šanci. Já s nimi.

Na konferenci i mimo ni jsem se setkal s řadou známých a přátel. Jako vždy mimořádně pěkné a inspirativní bylo setkání s Johnem Fontem, známým bojovníkem za „demokratický nacionalismus“ a odpůrcem filosofie globalismu, která je vírou v internacionalizaci lidské společnosti. Odlišme od globalizace. Tato slova jsou vhodná pro upřesnění mé kritiky chybného vývoje dnešní Evropské unie.

Večeře pořádaná The Center for the National Interest v krásné španělské restauraci

Probíhala tam i řada diskusí o Rusku – standardně, ale nikoli agresivně na konferenci, daleko flexibilněji a vyváženěji na sobotní večeři, kterou na mou počest uspořádal vlivný washingtonský think-tank „The Center for the National Interest“ (který je blízko k Trumpovi). Jeden z řečníků tam velmi přesně řekl: „mění-li se ve světě kontext, terén, ´framework´, musí se změnit i politika“ – s dovětkem, že to Amerika dosud neudělala. Domluvili jsme si dlouhodobou spolupráci s naším IVK. (Spolupráci s IVK by si moc přál i místopředseda vlády Kurdistánu – chce mluvit o transformaci, o systémové změně.)

Mé vystoupení na konferenci Le Cercle vyvolalo ostré reakce – většina byla souhlasných, menšina ostře nesouhlasných. Nesouhlasné byly od v Anglii žijícího Poláka, od v Anglii žijícího Bulhara, od anglického protibrexitovského novináře, od americké novinářky ze CNN. Dá se to shrnout jednou jedinou větou – jsou to lidé slepě věřící bruselské propagandě. Jeden z nich řekl, že to nemůže přece být tak zlé, protože lidi v Evropě nerebelují a nejsou v ulicích. Namítal jsem, že Evropa zlenivěla, že se pořád ještě raduje ze svého bohatství (a chce si jeho zbytky ještě užít), že jsou lidé vystaveni neuvěřitelné propagandě a indoktrinaci a – hlavně – že rebelii vidím v brexitu, v síle politických stran vystupujících proti bruselskému establishmentu (v Německu, Rakousku, Francii, Holandsku, Švédsku, a dalších zemích) a v reakci obyčejných lidí na masovou migraci. Zdá se, že to někteří lidé stále nechtějí vzít na vědomí.

S velvyslancem Gandalovičem na břehu Potomacku v Georgetownu

Jedu nedělně klidným a tichým Washingtonem na letiště a napjatě čekám na první zprávy o rakouských prezidentských volbách. Budou či nebudou pokračováním brexitovské a Trumpovské vlny? Ukázalo se, že nebyly. Jsem z toho velmi smutný, Hoferovi jsem poslal psaní. A navíc – celé tyto zápisky jsem psal propiskou se jménem Norbert Hofer, kterou jsem od něho před dvěma týdny dostal.

 

Václav Klaus, 6. prosince 2016.

Článok vložil: Dalimil Kronika
Pridané: 8.12.2016 07:56



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog