Najnovšie články

Jakl: Babiš a Milion chvilek?

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 14:12
blog: Zaujalo ma

Chmelár: Kedy si prestaneme klamať...

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 13:59
blog: Zaujalo ma

“Ak on nie je agent CIA, tak potom nikto.

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 13:52
populivox: čo píšu iní

Výměna evropského obyvatelstva...

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 13:23
populivox: čo píšu iní

Ještě ke Dni D po 75 letech

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 13:19
populivox: čo si o tom myslím

Archív

Spriatelené weby

Sergej Glazev: Jak neprohrát ve válce III.

čo si o tom myslím

Další část stati Putinovy pravé ruky ...

Akademik Sergej Glazev šéfuje týmu ekonomických poradců Vladimíra Putina. Z prvých dvou částí jeho článku, nazvaného Jak neprohrát ve válce, jsme citovali v minulých dnech. Dnes nabízíme výňatky z další pasáže:

Chaos, šířený „válkou nacistické junty v Donbasu“, má do „bratrovražedné války s Ukrajinu zatáhnout napřed Rusko a pak i blíže situované evropské země“. „Oslabit Rusko a zhoršit i postavení EU.“ A zároveň dosáhnout „zmrazení (odepsání) amerických závazků vůči ruským strukturám v sumě několika set miliard dolarů“, „zmrazení ruských aktiv v dolarech a eurech“, vedoucí k jejich „zneschopnění obsluhovat vlastní závazky hlavně vůči evropským bankám“ (a způsobit jim „těžkosti, hrozící části z nich bankrotem“) i „destabilizace evropského bankovního systému a odlivu kapitálu do USA na podporu dolarové pyramidy jejich dluhových závazků“.

Cílem „sankcí proti Rusku je způsobit zemím EU újmu v řádu tisíce miliard euro, což zhorší už beztak špatnou situaci evropské ekonomiky a oslabí ji v konkurenčním soupeření s USA“. „Usnadnit vytlačení ruského plynu z evropského trhu a substituovat ho americkým břidličným. Totéž se týká paliva pro atomové elektrárny na východoevropském trhu, technologicky orientovaném na dodávky z Ruska.“

„Zatažení evropských zemí do války s Ruskem zesílí jejich politickou závislost na USA.“ To Washingtonu „usnadní oktroj zóny volného obchodu s EU za podmínek, výhodných pro USA“. Pokud by skutečně došlo k „oslabení Ruska a obnově nadvlády nad ním“, Washingtonu to poskytne „strategické výhody v boji o vedoucí světovou pozici s Čínou“. Ve hře jsou logicky i „zájmy vojensko-průmyslového komplexu, pro nějž je růst napětí a vojenských rozpočtů hvězdnou hodinou“.

„Samy USA přitom novou válkou, rozněcovanou v Evropě, neztrácí téměř nic. Na rozdíl od evropských zemí obchodují s Ruskem málo a jejich trh je na ruských dodávkách téměř nezávislý. Podobně jako v přechozích válkách tak budou jen profitovat.“

„Proto američtí poradci svá kyjevské pimprlata ponoukají k nasazení zbraní, mimořádně krutých k civilní populaci: fosforových i kazetových bomb a min. Čím víc obětí, tím větší i očekávání ruské vojenské intervence na obranu ruské populace.“ A „tím větší i riziko evropské války, která se USA hodí k zachování globální dominance“.

„O to víc budí údiv postoje evropských vlád, přikrčených na chvostu USA“ v situaci, kdy Washington „provokuje přerůstání konfliktu ve válku se vším všudy v samém centru Evropy“. Lavina válek, které rozněcuje „od severní Afriky přes Blízký a Střední východ až po Ukrajinu, ohrožuje právě Evropu a hrozí ji devastovat. Americký ekonomický zázrak se zrodil během dvou světových válek minulého století. Americká oligarchie sází, stejně jako  jako za Velké deprese 30. let, při řešení svých ekonomických problémů na eurofašismus i dnes.“

Nynější faktická „okupace Ukrajiny sice, na rozdíl od její okupace v roce 1941, vpád zahraničních vojsk nezahrnuje“. Že je diktátem cizí vůle, však nebudí pochybnosti ani teď. Také „dnešní junta s USA za zády se svými odpůrci nakládá jako se zločinci, démonizuje je jako separatisty a teroristy, vězní a pobíjí rukama nacistické soldatesky“.

„Soudobý eurofašismus se od své německé, italské či španělské verze z minulého století přirozeně značně liší.“ Dnes je „jeho hlavní hybnou silou eurobyrokracie, nominovaná Washingtonem“. „USA vládnou EU prostřednictvím nadnárodních institucí, jimiž si podmanily národní státy, zbavily členy EU suverenity v oblasti ekonomické, finanční, zahraniční a obranné politiky a podřizují je směrnicím Evropské komise, přijímaným pod tvrdým tlakem USA.“          

„Aktuální verze eurofašismu se od své předlohy z let Druhé světové války liší i důrazem na ´měkkou sílu´“ a „nasazením ozbrojených sil až v případě krajní nezbytnosti“. Také nacismu samému svěřuje jen „roli doplňkové, a nikoli totální ideologie“. V „platnosti přitom plně zůstává definiční rys eurofašismu – členění lidí na plnohodnotné (na straně ´evropské volby´) a méněcenné, jimž se právo na vlastní názor nepřiznává a vůči nimž je dovoleno vše, i násilí a zločiny“.

„Kalkulace americké geopolitiky se zdají být exaktní a jejich kroky – bez jediné chybičky. Za půl roku stihla jak blitzkrieg, tak faktickou okupaci Ukrajiny, i zatáhnout do informačně-politické a ekonomické války s Ruskem  EU.“ Právě na Unii přitom „USA přenesly také nosné náklady okupace Ukrajiny i konfliktu s Ruskem“. Zato „své vlastní náklady hojí akvizicí ukrajinských aktiv“. „Rusko dokázalo před okupací uchránit jen Krym, Donbas je naopak zónou chronické ozbrojeného konfliktu a šíří chaos a napětí na hranicích Ukrajiny s Ruskem.“

„To, zdá se americkým stratégům, se tak podařilo zahnat do politické pasti.“ Pokud se „do osvobození Donbasu vloží ruská armáda, do války proti Rusku to garantuje vtáhnout EU a NATO“. Pokud však „kyjevské juntě nebude vnucen mír zásahem ruských ozbrojených sil, v centru Evropy zesílí chaos, který se už internacionalizoval a je ohniskem destabilizace Ruska“.

„Regionální a dost možná i světová válka za podmínek, vyhovujících USA, se tak zdá být nevyhnutelná. Rusko je vykreslováno jako odsouzené k tvrdé porážce díky tomu, že přišlo o Ukrajinu a spojily se proti němu vyspělé země, počínaje spojenci v NATO až po Japonsko a Koreu. Americká geopolitika by jeho oslabení ráda dovedla až k návratu Ruska pod americkou kontrolu, pod níž bylo za Jelcina, a oslabení Evropy – k její ekonomické subordinaci prostřednictvím transatlantické zóny volného obchodu za podmínek, stanovených Amerikou.“

Tak „cynická logika však trpí i chybným propočty“. „Politický Frankenstein,“ „vzkříšený Amerikou v Kyjevě z ostatků eurofašismu“, totiž „Brusel i Washington bombarduje stále horentnějšími účty, splatnými už brzy nejen v dolarech a eurech, ale i obchodními zájmy a krví amerických a evropských občanů. Na to však američtí a evropští politici připravení nejsou. K odvrácení války tak stačí vytvořit podmínky, jež dají agresorovi na srozuměnou, že bude-li ve své politice pokračovat, nepřijatelná újma ho nemine.“

Zkrotit je třeba „především americkou vládnoucí elitu“. „Eurobyrokracie a ukrajinští nacisté jsou jen závislou proměnnou“. „Krvavá válka s nacisty, aniž se skoncuje s jejich financováním a podporou,“ by do „masového vraždění jen vtáhla ještě víc jejich spoluobčanů“. „Dokud jsou hříčkou manipulace médií pod kontrolou USA a jejich přediva osobních vlivů, špionáže a vydírání, pramalý efekt ponese i přesvědčování eurokomisařů, k jakým škodám vede politika ´Východního partnerství´.“

„Válku, podněcovanou USA, odvrátí jen zánik jejich dominance nad Evropou a světem.“ Jen to, co „podlomí ekonomické, informační, politické a ideologické základy jejich vlivu“. Jeho Achillovou patou je „pyramida dluhových závazků, která už dávno překročila udržitelné meze“. K jejímu „stržení postačí, vrhnou-li nosní věřitelé USA na trh své akumulované americké dolary a závazky státní pokladny“.

„Kolaps finančního systému USA sice logicky způsobí vážné problémy i všem disponentům americké měny a cenných papírů. Tyto ztráty Ruska, Číny a Evropy však budou za prvé menší, než újma z další světové války“ – a „za druhé tím menší, oč dřív pyramidu amerických závazků opustí“. Neméně směrodatné je i „za třetí“: „Teprve krach dolarové finanční pyramidy totiž umožní reformu světového finančního systému na spravedlivých základech vzájemné výhodnosti“.

Klíčovou oporou hegemonie USA je „dominance americké oligarchie ve světových i národních médiích zemí, otevřených americkým investicím“. Stojí i padá s „efektivním systémem filtrace informací, povolaným ospravedlnit jakékoli kroky americké moci a jejích spojenců.“ Při „formálním zachování svobody slova“ tak „dominantní média šíří pouze hlediska, odpovídající zájmům vládnoucí elity“. „Objektivita je obětí politické účelnosti. Cokoli ve světě prosazují USA, podává se jako boží dar, a cokoli se naopak americké politice staví na zadní – jako ztělesnění všeho zla.“

V tak skandálně „zdeformovaném obrazu světa“ se i „zločiny USA proti celým národům jeví jako hrdinství pro jejich blaho“ – a „odpovědnost za masové vraždy jejich občanů přenáší na jejich odpůrce“. Je to propracovaný systém „manipulace se světovým veřejným míněním“, neutralizující odpor proti „globální zvůli, rozněcování konfliktů, páchání zločinů, svévolnému určování a trestání viníků i vyhlašování vítězů“.

V „chaotické světové válce“ je proto „informační sféra arénou prvořadé váhy“. „Ozbrojené akce nastupují až v závěrečné fázi.“ Až jako „nástroj drtivého trestu zemí a jejich vedení, které si trouflo z americké nadvlády vymanit a provádět samostatnou politiku“.

Za „předchozích světových válek vedly bojující mocnosti a koalice propagandu, srozumitelnou úplně všem“. „Atakovala akce nepřátel a obhajovala své vlastní.“ V „chaotické válce USA však přímí nepřátelé jakoby ani nefigurovali“. Teď totiž není k mání žádná jiná „země, jež  by na ní měla zájem a prahla po ní“. Dnes „definuje nepřátele sama americké oligarchie“. Právě ta „určuje i vítěze“. „Americká politická psychologie a média vytvářejí obraz nepřítele, americká diplomacie a agentura proti němu štvou sousedy a armáda ho pomáhá porazit.“

Americká mediální hegemonie má ve většině světa „stěžejní vliv i ve  volbách“. V „demokratické společnosti tak dosahuje faktické kontroly i nad voliči“. Tím snáz pak „manipuluje politiky“. Akční rádius „informační zbraně“ je zvlášť markantní v Evropě. Spojené státy tu s „její pomocí v posledních dvou desetiletích organizovaly už několik regionálních válek a způsobily Evropě značnou újmu“.

Počínaje „jugoslávskou válkou“, která si vyžádala „obrovské oběti i náklady, legalizovala albánské teroristické organizace a zločinecké mafie, zhoršila podmínky evropské integrace a vyprovokovala pokles právě zaváděného eura“. Přes „občanské války a konflikty v severní Africe, vedoucí k destabilizaci regionu, důležitému pro EU, i k prudkému nárůstu přílivu běženců a podlomení samých základů evropské víry v toleranci a jednotný pracovní trh“. Až po „ukrajinskou krizi, destabilizující evropský energetický trh a nutící Evropu k podpoře ukrajinské ekonomiky, zavlékající ji i do sankcí proti Rusku, destruktivních pro evropský byznys. Nic z toho však politikům a činitelům evropských zemí nebrání ani v podpoře válek, odporujících jejich vlastním zájmům, ba i v bezprostředním účasti v nich a úhradě lvího podílu jejich nákladů.“

„Efekt informační zbraně má však i své meze. Lži, a to i ty nejobludnější, k nimž se média po kontrolou amerických oligarchií uchylují, nemají všemocný vliv. Je tím menší, oč vyšší je úroveň vzdělání a kultury dané země a čím vyspělejší je její vlastní informační prostředí.“ Protiofenzíva „objektivního proudu informací si vyžádá značné úsilí“. Šanci má ovšem tím větší, čím víc „hrozba nové světové války děsí každého bez výjimky“. To nutně posílí i zájem o „hledání jejích příčin“. Tím spíš, že právě v „podvědomí evropských národů, a dvojnásob lidu Ukrajiny, to oživí hrůzy minulé války“ (zvlášť „budou-li uvedeny do adekvátních asociací s počínáním dnešních fašistů i těch, u koho nacházejí oporu“).  

Ze všeho „nejefektivnější kroky k odvrácení nové světové války lze podniknout v samotných USA“. Jejich „veřejnost už je chaotickou válkou  své země v různých koutech světa unavena. Hodí-li se oligarchii k tomu, aby se zbavila dluhů a zmocnila cizích aktiv, prostí občané z nich, kromě padlých, invalidů a strachu z teroristických útoků, nemají nic.“

„Odpor k válečných avantýrám Washingtonu lze přitom účinně podpořit i prezentací kroků, podlamujících americký monopol na emisi světové měny, a vedoucích tak k defaultu finančního systému USA a prudkému poklesu jejich rozpočtových zdrojů. Pak americkým politikům nezbude, než volit mezi pokračováním ve světové chaotické válce a zachováním přijatelné životní úrovně obyvatelstva.“

„Dominance USA ve světové politice stojí na rutinním zvyku, s nímž se spojenci podřizují tlaku Washingtonu, víc než na reálné závislosti evropských a japonských politiků na americké kuratele. Jen co se dolarová finanční pyramida začne hroutit, Amerika nebude mít čím platit za své vojenské základny. Německo a Japonsko se zbaví tísnivého pocitu okupovaných zemí a zaujmou mnohem samostatnější pozici. O to víc povede pravda o zločinech ukrajinských nacistů i k erozi  monopolního vlivu amerických médií a efektu jejich propagandy. Dojde-li následkem zhoršení vztahů s Ruskem k dalšímu poklesu úrovně a kvality života v EU, evropskou politiku to vystaví rostoucí tlaku byznysu i veřejnosti.“

Další gradaci „chaotické války“ však, víc než cokoli jiného, předejde hlavně riziko „nepřijatelných ztrát, hrozících jejím  původcům“. Tak jako zastavilo  už „plány na světovládu“, již se „americká geopolitika snažila nastolit po skončení Druhé světové války“. „Zkrotila je až hrozba nasazení sovětských jaderných zbraní. Jinak by Trumanovy a Eisenhowerovy výhružky, že na Koreu a SSSR dopadnou jaderné bomby, skončily všelidskou katastrofou.“

Dnes ovšem, na rozdíl studené války, „americká administrativa Rusko za rovného soupeře nepovažuje“. Stůj co stůj se „je snaží vrátit do stavu vazalského teritoria, jímž bylo po prvé desetiletí po rozpadu SSSR. Američtí poradci přesvědčují ukrajinské vedení nonstop, že jsou vůči Rusku v totální převaze.“ Líčí „je jako zemi, která je na nich plně závislá“. Jako „svou  kolonii, která se staví na zadní“. A „jejíž vedení proto radno potrestat, zemi samu rozparcelovat a natrvalo pacifikovat jako území pod kontrolou amerického impéria“. Vidiny, v nichž „sankce Rusko zbaví životaschopnosti, očividně přeceňují vlastní síly“.  

Pramenem megalomanie je „pocit beztrestnosti“ („práva na ničím neomezenou zvůli“). Právě ten se ocitá rázem na tenkém ledě, „narazí-li na reálný odpor“. Prokázaly to jak “rozhodné kroky ruského vedení proti americko-gruzínské agresi v Jižní Osetii i při znovusjednocení Krymu, když jeho obyvatelstvu hrozila genocida od ukrajinských nacistů, vypiplaných USA“. Stejně jako to, když „USA a jejich spojenci narazili na rozhodný Asadův odpor, a nedokázali tak okupovat Sýrii“.

Nadutá hegemonie tak „vyhrála jen tam, kde oběť na reálný odpor neměla“ - „ať už následkem demoralizace a zrady vládnoucí elity, tak jako v Iráku a Jugoslávii, či totální převahy agresora, tak jako v Libyi“.

„Doktrína chaotické války s porážkou amerických ozbrojených sil nepočítá.“ Tím méně si připouští „možnost bojové konfrontace na území samotných USA. Ty proto dřív, než napadnou další ze svých obětí v pořadí, ji zbaví šance na odpor drtivou převahou za pomoci spojenců a paralyzují informačními, ekonomickými a politickými zbraněmi.“

Zato  v „případě reálné hrozby vojenské porážky, a to i v lokálním konfliktu, či přenesení odporu na území USA se americká geopolitika bude konfrontaci nucena vyhnout“. „Tak jako před 52 lety za karibské krize. Totéž platí i o jejích spojencích – žádný z evropských vedoucích představitelů nebude provokovat válku, bude-li vnímat riziko jejího přenesení na vlastní území.“

K atributům „filozofie absolutní moci, uplatňované americkou vládnoucí elitou“ patří i „strach z porážky a dokonce i úporného odporu“. Už s ním „se nesnáší bytostně a porážku nepřipouští z principu“. Už tvrdý odpor, kdekoli na něj narazí, totiž „její vlastní neomezenou moc uvádí v pochybnost“. A sebemenší „porážka tu pochybnost mění v jistotu“.

„Ve všech ozbrojených konfliktech, které USA inscenovaly po rozpadu SSSR, byly spolu se svými spojenci v převaze, vylučující jejich porážku, ba šanci na delší odpor protivníka z principu, natož pak přenesení bojových operací na americké území.“ Pokud však „americká oligarchie jistotu ve svůj drtivý triumf ztratí, na konflikt, ohrožující image její neomezené moci, si netroufne.“  

Tento image je – víc než kdy za posledních víc než dvacet let – v sázce právě v ukrajinské krizi. „Proto se americká diplomacie snaží ruskému vedení vsugerovat strach, že pokud proti nacistické vzpouře na Ukrajině zasáhne vojensky, čeká je porážka“. Proto na ně „vyvíjí politicko-psychologický tlak hrozbami ekonomických sankcí a mezinárodní izolace Ruska“ – i „podněcováním nacistické junty k další eskalaci konfliktu“.

Cílem je „paralyzovat politickou vůli ruského vedení k rozhodným krokům do momentu, než se nacistický režim zkonsoliduje natolik, aby se ruským ozbrojeným silám dokázal postavit a nabyl i schopnosti způsobit Rusku nepřijatelnou újmu. Či dokud USA své evropské spojence nepřesvědčí, aby na obranu ukrajinských nacistů před odporem ruské populace Ukrajiny nasadili svůj vojenský kontingent.“  

Kde všude vidí Putinova pravá ruka spojence, které lze získat do protiválečné koalice – a v čem spatřuje priority své vlastní země – uvedeme v zítřejší, poslední české exkurzi jeho textem.

Článok vložil: Peter Bulik, Mgr.
Pridané: 4.8.2014 21:46



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog