Najnovšie články

Jakl: Babiš a Milion chvilek?

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 14:12
blog: Zaujalo ma

Chmelár: Kedy si prestaneme klamať...

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 13:59
blog: Zaujalo ma

“Ak on nie je agent CIA, tak potom nikto.

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 13:52
populivox: čo píšu iní

Výměna evropského obyvatelstva...

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 13:23
populivox: čo píšu iní

Ještě ke Dni D po 75 letech

Peter Bulik, Mgr. | 17.6.2019 13:19
populivox: čo si o tom myslím

Archív

Spriatelené weby

USA uvolňují prostor pro chaos, neřídí ho

rozhovor

Odpovědi na otázky Parlamentních Listů.

Na některých serverech se objevují téměř konspirační teorie o tom, že Islámský stát Iráku a Sýrie/Levanty (ISIS/ISIL a nově jen IS) si vytvořili sami Američané, aby rozpoutali chaos na Blízkém východě, aby opět destabilizovali Sýrii a oslabili moc Íránu. Lze takové řeči brát vážně?
Upřímně, nemyslím si, že USA vědomě řídí vše špatné na této planetě. Je jasné, že mají své geopolitické zájmy, a je možná i pravda, že mezi ně může patřit i vyvolávání krvavého chaosu tam či onde. A co víc, zdrženlivější politikou Obama otevírá prostory, které zaplňují nečekaní hráči a vzniká chaos -- sice očekávatelný, ale neřízený. Nicméně, tvrzení, že si Washington stvořil ISIS/ISIL a měl s ním nějaké konkrétní plány, podle mého přehlíží realitu. Koneckonců, ISIL vznikl v době krátce před Bushovou agresí do Iráku a jeho fanatici v boji proti okupaci pozabíjeli spoustu amerických vojáků. Nemá to logiku. A co je z mého pohledu horší, podobné teze navozují dojem, jako by se ve světě něco nemohlo dít samo od sebe, že lidé už nemají žádný prostor pro vlastní jednání, neboť je vše řízeno nějakou zákulisní „temnou silou“. To je nereálné a navíc pro život obecně demotivující.

Lze samozřejmě namítnout, že jinak než konspirací nelze náhlý vzestup IS vysvětlit, ale mám za to, že je vše vcelku prosté. Spojené státy a s nimi i západní mainstreamová média, včetně těch našich, dlouho vydávaly rebely v Sýrii za hezké, čisté, vzdělané a umírněné „bojovníky za svobodu“, i když už dávno bylo jasné, že drtivou většinu z nich tvoří džihádistické „tvrdé jádro“. Propaganda měla prostě navrch a zastírala realitu, kterou ale samozřejmě zpravodajské služby znaly. Obvykle ale platí, že politici využívají informací podle toho, jak se jim zrovna hodí, a média je až příliš často a příliš horlivě následují, byť to s realitou nemívá nic moc společného. Je pak vlastně „klika“, že třeba Západem dlouho podporovaná syrská Fronta al Nusrá veřejně vyhlásila podřízenost Al Kajdě, a tak už jejich „svobodomyslnost“ a „demokratičnost“ nešlo na Západě dál předstírat. Totéž vlastně platí i pro IS – mají profesionální píár oddělení, které se poslední rok hrdě hlásí ke všemu šílenému, co spáchali, a my už z nich nemůžeme dělat „bojovníky za svobodu“. A když nejsou bojovníky za svobodu, tak musejí být džihádisty. V případě IS se tak stalo jako by ze dne na den, i když každý, kdo Blízký východ sleduje, viděl dramatický vzestup IS celý poslední rok. Rozmáchl se tak vehementně, že už jej nelze mediálně zamést pod koberec a tvářit se, že neexistují.

Je ovšem taky fakt, že americké a britské tajné služby si s islamisty zahrávají už dlouho. Už od 50. let minulého století například platily členy egyptského Muslimského bratrstva k páchání atentátů na Gamála Násira za to, že chtěl znárodnit Suezský kanál. Zajímavou hru pak předvedly také s utvořením Al Kajdy v Afghánistánu, která měla původně bojovat proti sovětské okupaci. Podle stejné logiky mimochodem Izrael napomohl vzniku Hamasu coby protiváhy sekulárnímu palestinskému hnutí v čele s Jásirem Arafatem. Je taky pravda, že Usáma žil na počátku 90. let v Súdánu, který nabídl, že ho Američanům vydá, ale Bílý dům odmítl, nechal bin Ládina odjet zpět do Afghánistánu, aby pak měl záminku k invazi. Motivem byla snaha „legitimně“ ovládnout území, přes něž měly vést lukrativní plynovody a ropovody ze Střední Asie. Potíž je, že se ve všech případech situace loutkovodičům vcelku rychle vymkla z rukou. Násir znárodnil Suez a vyhnal Američany a Brity z Egypta, Al Kajda je příběh na román, z Hamasu je dnes vcelku sebevědomá síla, s níž musí všichni počítat, a Afghánistánem nevede jediný americký plynovod, zatímco zemi ovládá Taliban – jediným pozůstatkem někdejších plánů je rozmístění amerických základen, které kopírují původně zvažované trasy potrubí. Jinými slovy, politicko-zpravodajské hry se hrají, ale pro USA v poslední době s čím dál pochybnějším výsledkem. Možná by se to dalo popsat jako neustálé používání metody „pokus-omyl“ s následnou snahou pokusit se nějak využít i toho omylu, jako by výsledek nebyl předem známý.

Pro nás je ovšem hmatatelným výsledkem jen pokračující kontraproduktivní „válka proti teroru“, která na Západě pod záminkou ochrany bezpečnosti do značné míry oklešťuje občanská a lidská práva – a třeba do pražského metra přinesla superdrahé výbuchuvzdorné odpadkové koše z Izraele, což znamená, že je to i velký kšeft. Když jsem ty koše uviděla poprvé, v duchu jsem se zaradovala: „Tak, Usámo, to koukáš, jak jsme ti zatli tipec!“

Ale vážně, abych se vrátila k Islámskému chalifátu: s přihlédnutím k jejich tmářství a fanatismu si neumím dost dobře představit, že by je někdo ze Západu byl s to nějak řídit. Jsou tak radikální, že sázet na ně nelze. Možná bych to přirovnala k sázce na adamity. A stejně tak dříve či později i dopadnou…

 

Polízanice v Iráku v minulém týdnu vyvrcholila dalšími vojenskými úspěchy ISIS/ISIL. Jak převyprávět čtenáři dění v posledních dnech a jak predikovat další vývoj? Jakou pomoc bude ochotna Amerika poskytnout a do jaké míry mohou zachránit irácké vládě kůži Rusové (dodali stíhačky) a Íránci? Kde všude se mohou povstalci zastavit, na co mají vojenskou sílu? Bagdád, Saúdská Arábie, Sýrie, Jordánsko? Zkrátka… co teď bude dál?
Obecně asi platí, že možnosti USA zasáhnout proti IS jsou velmi omezené, protože Washingtonu „díky“ Bushově agresi nevěří v Iráku ani klika od dveří, což platí napříč politickým a náboženským spektrem. Reálně hrozí, že významnější americký vojenský vstup do situace může naopak jen sjednotit dosud znesvářené strany do protiamerického šiku. Rusko se ve vleklém iráckém krvavém konfliktu nijak zásadně nenamočilo, a proto má větší prostor k manévrování, ale podle všeho zůstane u osvědčeného „syrského scénáře“ – bude Bagdádu dodávat zbraně a „poradce“, v případě nutnosti použije v Radě bezpečnosti OSN veto a bude v diplomacii v regionu možná aktivnější než doposud. Jasným hlavním hráčem se tak stal Írán – s Irákem sousedí, nábožensky má blízko k polovině Iráčanů, rychle vyslal do Bagdádu Revoluční gardy, veřejně slibuje irácké vládě podporu a zbraně, a co víc, jako oříšek na dortu dostal ke splnění tohoto svého úkolu od Ruska prvních sedm stíhaček Su-25, aniž by zatím bylo zřejmé, kolik jich bude ve finále. Jinými slovy, Írán „díky“ fanatikům z IS dostal šanci nejen vyřešit situaci v Iráku, ale posílit i svůj vliv v regionu. A pro region jako takový se nabízí unikátní příležitost „převázat“ dosavadní vazby a začít uzavírat koalice, které by donedávna vypadaly nemyslitelně. První vlaštovkou je například pakt Íránu s Katarem o „společném boji proti terorismu“. Zatím probíhají zákulisní jednání všech – i oficiálně „nepřátelských“ stran – jak postupovat dál. Další dny jistě napoví, na čem se USA, Rusko, Írán, Sýrie a další země či hnutí dohodly.    

IS mezitím stojí na hranicích Jordánska, odkud je to už jen kousek do Saúdské Arábie, která IS financovala a vyzbrojovala po většinu doby jeho existence, a obě země, které až dosud žily/přežívaly de facto jen díky opoře o Ameriku, jsou nyní ve stavu nejvyšší, existenciální pohotovosti. Důležité přitom je, že v samotném Jordánsku už pochodují davy lidí na podporu IS. Vidí v radikálech – falešnou -- spásu proti zkorumpovanému a neschopnému prozápadnímu režimu, což značí, že vratká země může implodovat i bez přímé vojenské ofenzívy IS z Iráku. A v řadách IS bojuje mnoho mladých Saúdů, kteří na videích ze Sýrie pálí své doklady a neskrývají přitom nadšení z představy, jak si jednoho dne zabojují také doma. Chtějí totiž „osvobodit zemi dvou posvátných mešit“, přičemž v posledních dnech se na Twitteru objevil nový hashtag nazvaný „Islámský stát je na saúdských hranicích“. Připočteme-li k tomu sílící vojenský tlak jemenských Hútíů, jimž Saúdové kdysi sebrali území, nebo pokračující takřka každodenní represe proti chudobou zmítaným šíitským ropným oblastem, není divu, že saúdské panovnické rodině tečou nervy. Její pád sice není otázkou dnů či měsíců, ale na druhou stranu -- žádný strom neroste do nebe.

 

Pokud jde o Ukrajinu, příměří skončilo a boje propukly nanovo. Jde o vynucený tah prezidenta Porošenka, který čelil důrazným výzvám Majdanu na ukončení příměří se separatisty… A lze čekat, že po uspokojení těchto hlasů dalšími dny bojů dojde znovu na jednání? Jaké diplomatické posuny pozorujete na osách Rusko-EU-Německo-USA?
Myslím, že situaci trefně popsala francouzská agentura AFP, když v úterý napsala, že Porošenko obnovil válku „s podporou USA“. Příměří mělo původně trvat týden a skončit už minulý pátek, Kyjev ho ale prodloužil do pondělka. Po celou tu dobu se ale válčilo -- sice mírněji, než v předchozích týdnech, ale válčilo. A přitom se tak zvaně „mírově jednalo“, což v praxi obnášelo Porošenkovo ultimátum východoukrajinským rebelům: vzdejte se a pak můžeme vůbec začít mluvit o tom, co vlastně chcete. Sám předtím ale vyloučil ruštinu jako státní jazyk a velmi zatemnil otázku decentralizace moci, takže vlastně ani nebylo o čem jednat. Pak si postěžoval, že rebelové jeho ultimativní „nabídku“ odmítli, a oznámil konec příměří. Dělostřelectvo a letectvo zahájilo mohutnou vlnu útoků na pozice rebelů. Bylo by přitom dobré nezapomenout, že zatímco kyjevský premiér Arsenij Jaceňuk už obyvatele východu Ukrajiny nedávno označil za „podlidi“, Porošenko nyní prý zbavuje Ukrajinu „parazitů“. Osobně bych se s lidmi, kteří myslí v takových kategoriích, nekamarádila. A je příznačné, že konec příměří uvítaly vlastně jen Spojené státy, podle nichž má ukrajinská armáda na nekonstruktivní postoj rebelů „povinnost reagovat“, přičemž mluvčí ministerstva zahraničí USA Marie Harfová zpochybnila i údaje OSN, podle nichž těch 110 tisíc Ukrajinců, kteří kvůli bojům uprchli do Ruska, vůbec nejsou uprchlíci, ale „třeba jen jeli na návštěvu k babičce“.

Ukončení příměří mezitím kritizovaly kromě Ruska také Německo a Francie a okamžitě se hned v úterý sešli jejich ministři zahraničí v Berlíně a dohodli se na dalším příměří, tentokrát pod dohledem OBSE. Je očividné, že zatímco Spojeným státům nějaká válka daleko v Evropě nepřipadá jako problém, Evropané to vidí jinak. Teď půjde jen o to, zda se evropské státy EU a NATO dokážou kurzu Washingtonu vzepřít.

A co se týče Majdanu, to byl dokonalý politický nástroj na přelomu loňského a letošního roku, jeho aktuální požadavky typu „dost bylo korupce“ a „chceme skutečnou demokracii“ už ale „loutkovodičům“ spíš překážejí, a tak mám za to, že se urputně pracuje na tom, jak Majdan nasměrovat na smetiště dějin. Nikdo totiž už není zvědavý na dav více či méně idealistů, kterým bylo na chvíli účelově dopřáno přičichnout si k „moci lidu“, ale nechápou, že svůj „historický úkol“ už dávno splnili.  

 

Pokud jde o Ukrajinu, promlouvaly nejen zbraně, ale činili se i političtí a ekonomičtí hráči. Okomentujte a vysvětlete čtenářům, prosím následující záležitosti: Podpis asociační dohody EU s Ukrajinou a skutečné očekávané smluvní dopady na ukrajinskou politiku a ekonomiku. Odmítnutí Běloruska a Kazachstánu, spojenců Ruska, přitvrdit režim pro celní výrobky z Ukrajiny. Výzvu amerického ministra zahraničí na aktivizaci sil NATO v Evropě s dodatkem, že Rusko již není partnerem, ale protivníkem. A nakonec nedohodu EU na dalších sankcích proti Rusku.
Máte pravdu, že nyní stojíme před nepříliš uchopitelným propletencem vztahů, nicméně si myslím, že ze všeho výše řečeného některé věci přeci jen vyčnívají. Například asociační smlouva Ukrajiny s EU -- svržený ukrajinský prezident Viktor Janukovyč smlouvu loni odmítl s tím, že by Kyjev přišel o 500 miliard dolarů ze vzájemného obchodu s Ruskem a že zavádění unijních standardů by Ukrajinu přišlo na dalších 104 miliard. Dnes se o těchto číslech už nemluví,EU místo nich mezi klady smlouvy pro Ukrajinu uvádí úsporu půl miliardy eur ročně, protože ukrajinské zboží už bude proudit na evropský trh bez cla, a celkový obchod s Unií prý vzroste až o miliardu eur ročně. Text asociační smlouvy je ovšem velmi nekonkrétní, stejně jako její politická část podepsaná v březnu, takže udělat si úplný obrázek mohou snad jen insideři, nicméně klíčový ukrajinský sektor -- zemědělství – v ní chybí, a tak je asi zřejmé, co Ukrajinu skutečně čeká. Vcelku vtipné, smutně vtipné, je, že ukrajinský ministr obchodu a ekonomického rozvoje Pavel Šeremeta své krajany ujišťuje, že „Ukrajina má Evropě co nabídnout“: například kuřata, energii z vodních elektráren nebo lékařskou turistiku -- ceny ukrajinských zubařů jsou oproti EU prý vskutku lákavé. Tragikomické.

Nejdůležitější je ale to, že německá kancléřka Angela Merkelová jasně deklaruje, že asociační dohoda začne platit až po jednáních s Ruskem, aby „byla nalezena opatření, která by odstranila veškeré ruské obavy“. A první kolo jednání by se mělo konat 11. července. A pak je navíc třeba souhlasu všech 28 členských zemí rozhádané EU… Ale jak už zaznělo, řešení ukrajinské krize bude záviset na tom, jestli si Evropa nechá vnutit americkou konfrontační politiku.

 

Profesor politologie Oskar Krejčí zaujal čtenáře ParlamentíchListů.cz následujícím vyjádřením: ,, Řada z nás vkládala naděje do Obamy. Že se pokusí převést světový politický systém z uspořádání hegemonistického na multipolární. Kdy by se mocnosti mezi sebou dohodly, jak svět spravovat. Problém je v tom, že Spojené státy nemají intelektuálně ani materiálně na to, aby byly schopné plnit roli hegemona. Přechod od jednoho uspořádání k druhému bývá zpravidla spojen s obrovskou válkou. Doufali jsme, že Obama zajistí plynulý přechod bez krveprolití. Nedokázal to. Naopak chaos ve světě se zvyšuje. Kde je jeho konec, si nedokáži představit. Jednou z variant je velká válka.“ S čím z toho lze souhlasit a s čím ne?
Tato úvaha má logickou posloupnost a ta končí v černém. Jistě, žijeme v době určitého „střídání stráží“, kdy se mění pozice hegemonů ve světě a dosavadní hegemony to může iritovat až do té míry, že kvůli udržení své pozice raději sebestředně „podpálí Řím“. Snažím se na svět dívat racionálně, ale tato varianta mi ne a ne zmizet z mysli. Přesto ale doufám, že to tak nedopadne. Koneckonců, z hlediska Ameriky nejde o to, že má být vycházejícími mocnostmi typu Číny a Ruska „spláchnuta do kanálu“. Spíš jí říkají: „Hele, já pán, ty pán, posuň se u stolu o dvě židle vedle.“ Myšlenkové pochody dosud nezpochybnitelného vládce světa se ale ve chvíli, kdy o tuto pozici jistě přichází, odhadují jen těžko. Doufám, fakt jen doufám, že velká válka kvůli americkému egu nebude.

 

Evropský parlament se vší pravděpodobností zvolí šéfem Evropské komise kandidáta evropských lidovců Jeana-Cleauda Junckera, razantního profederalistu. Britský premiér David Cameron v reakci na to hrozí odchodem z EU, proevropští komentátoři však nevěří, že by toho docílil. Vy jste již situaci v evropských strukturách označila za ,,obrázek zmaru“ vzhledem k tomu, že oslabování centralizace EU nelze očekávat. Jak se díváte na tvrzení britského europoslance Davea Hannana, že ,,stačí jeden tvrdý úder a evropské národy budou opět svobodné“, čili v jeho verzi dojde k rozpadu či oslabení EU? Euroorgány vypadají více než stabilizovaně.
Netuším, co pan Hannan míní „jedním úderem“ a hodně pochybuju, že mu vystoupení z EU přinese „svobodu“. Museli bychom dlouze diskutovat, co si kdo pod jakým pojmem představuje. Británie je přitom sama na nejlepší cestě ztratit Skotsko, a jakmile by se tak stalo, co asi udělají severní Irové nebo Velšané? Nemám pocit, že je vystoupení z Unie vítězstvím „svobody“. Je přece očividné, že jednotlivé evropské státy bez střechového krytí vůči stávajícím i budoucím megavelmocím zmohou méně, než kdyby byly dohromady. Na druhou stranu je ale rovněž stále očividnější, že politika „Bruselu“ ztrácí orientaci, dynamiku a svým způsobem i smysl. Sjednocená Evropa může být fakt sympatickým životním prostorem, kdyby se ovšem „chtělo“, a kdyby se víc starala o své obyvatele. To, že „euroorgány vypadají více než stabilizovaně“ v čase hluboké krize důvěry ale svědčí o tom, že je „Brusel“ zcela odtržen od života lidí. „Stabilizovaný úřad“ a pod ním kdesi z mnoha existenciálních důvodů „silně znervóznělý občan“ – to není nejlepší kombinace.

 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo?
Vcelku mě pobavilo, že si afričtí lídři na summitu Africké unie odhlasovali imunitu pro obžaloby z válečných zločinů, zločinům proti lidskosti a z genocidy. Bizarní, ale poučené – George W. Bush, Tony Blair a další váleční zločinci z Iráku jsou přece také free, kosovští obchodníci s lidskými orgány jsou free… Proč nenásledovat příkladu vyspělého Západu, že? A svět je rázem zase o něco podivnější.

 

Publikováno na Parlamentních Listech

Článok vložil: Dalimil Kronika
Pridané: 7.7.2014 17:46



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog