Najnovšie články

Liberálové a jejich mínění o sobě samých: arogance

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:42
populivox: čo píšu iní

Švédsko verejne a úplne otvorene falšovalo voľby,

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:34
populivox: čo píšu iní

Harabin: Kto v únii porušuje právo

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:31
populivox: čo si o tom myslím

Tereza Spencerová: Smutné signály

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:17
populivox: rozhovor

Braňme jednomyslné hlasování v EU!

Peter Bulik, Mgr. | 22.9.2018 19:13
populivox: čo si o tom myslím

Archív

Spriatelené weby

Klaus ? Politický myslitel a praktický politik

rozhovor

Klaus? Politický myslitel a praktický politik v jedné osobě Rozhovor s Lubomírem Kopečkem u příležitosti vydání jeho knihy Fenomén Václav Klaus. Politická biografie.

 Začněme netradičně: Má nás Václav Klaus ještě šanci něčím překvapit či šokovat? Něčím, co by nikdo nečekal? Již mnohokrát byl odepisován, a vždy se úspěšně vrátil...

Jistěže má. Klaus překvapuje už více než dvacet let a myslím, že to bude pokračovat. Je to člověk politický a já bych čekal, že ve veřejném prostoru bude vidět i po odchodu z funkce prezidenta. Budeme tu mít navíc Klause, který nebude svázán ohledy na svou ústavní funkci, které doteď měl, byť se to možná nezdálo.

Václava Klause v knížce označujete za jednoznačně pozitivní postavu z hlediska transformace politického systému směrem ke standardní západní stranické demokracii. Tím se ale již zkraje 90. let dostával do sporu s Václavem Havlem a chartisty, kteří politiku vnímali jako aplikované dobro. Netkví právě tady kořen konfliktu a většiny protiklausovských reminiscencí všech těch, kteří se neustále snaží do politické debaty vracet model „politiky jinak" nebo, chcete-li, „nepolitické politiky"?

Podle mne jsou s Klausem spojena převážně pozitiva, například to, že hned v roce 1990 pochopil, že moderní zastupitelská demokracie bez politických stran a stranické soutěže fungovat nemůže. Koneckonců tlak na transformaci OF v politickou stranu a založení ODS vypichuji v knize jako jeden z největších Klausových přínosů české politice. Na druhou stranu samozřejmě najdu věci, které jsou velmi sporné, například přílišné lpění na opoziční smlouvě, což samozřejmě fungování české politiky také dost ovlivnilo.

Pokud jde o spor s Havlem o charakter politiky, samozřejmě se nedá podcenit a přehlédnout. Jde o jeden ze zdrojů antiklausovských postojů řady veřejných intelektuálů. Je dobré jej ale vnímat trochu jako „vlnovou" záležitost. Někdy byl silnější - v letech 1990-1992 a v závěru 90. let -, jindy ale dost zeslábl a ustoupil do pozadí. Politická agenda se zvlášť během první dekády 21. století posouvala někam trochu jinam.

Takže v současné době jsme (možná) na nové vlně... Nakolik je reálná možnost opakování opoziční smlouvy či jejího ekvivalentu? Mám teď na mysli v poslední době diskutovaný scénář vítězství Miloše Zemana v prezidentské volbě a Klausův předpokládaný návrat do politiky. Jejich vzájemný vztah by za jistých okolností a podmínek mohl české politické scéně opět udělit svébytnou dynamiku...

Já nechci moc spekulovat, ale nedovedu si reálně představit, že by se Klaus vrátil do čela ODS. I většina členů širší stranické elity to dost zpochybňuje. Navíc řídit ODS v jejím dnešním neřiditelném, decentralizovaném, „konfederálním" stavu je mimořádně nevděčná role. Podle mne si to Václav Klaus velmi dobře uvědomuje. Stejně tak se nezdá pravděpodobné, že by Klaus „vytáhl" do pozice velké relevantní strany nějaký jiný pravicový subjekt. Samozřejmě pokud stávající stranický systém nezkolabuje, což není úplně vyloučeno. Podobnost s Itálií začátku 90. let je v řadě věcí dost viditelná.

Na druhou stranu opoziční smlouva ročník 2014 nemusí být jen dohodou ODS a ČSSD. Cosi jako dohoda o podpoře vlády je podle mne velmi snadno představitelné i ve vztahu ČSSD a KSČM. Podívám-li se do některých zemí s menšinovými vládami, tak tam něco na způsob opoziční smlouvy existovalo či existuje dodnes. Názorný je případ Švédska 90. let, kde se postupně vyvinul model spolupráce jedné a později dvou menších stran, které podporovaly jednobarevnou vládu sociální demokracie. Postupně se Švédové propracovali až k velmi sofistikovaným smlouvám. Totéž se dá najít třeba na Novém Zélandě, kde po odstranění jednokolového většinového systému zjistili, že nejsou schopni vytvářet jednobarevné většinové vlády. Postupně tam „najeli" na uspořádání, kdy existují velmi propracovaná ujednání mezi některými menšími opozičními stranami a jednobarevnou menšinovou vládou. Malé strany vládu podporují výměnou za realizaci nějaké politiky, či dokonce určité zastoupení v šířeji pojímané exekutivě.

Jaký měl a má Václav Klaus vztah k intelektuálům, kteří víceméně vždy tíhli spíše k Havlovi, zatímco Klaus se obklopoval „praktiky" a politiky? Hrála v tom roli Klausova tendence mít na ostatní neustále vysoké intelektuální nároky hraničící až se školometstvím (viz pravidelné zkoušení ministrů z toho, co se psalo ve Financial Times a podobně), nebo to bylo tím, že ze strany intelektuálů existovala vůči Klausovi již od počátku pachuť z „ukradené" revoluce ?

Asi to bude znít zvláštně, ale Klaus je sám intelektuál par excellence. Nemyslím tím jenom jeho starší ekonomické texty, ale i snahu budovat vlastní politickou doktrínu - to je také možný znak intelektuála. Zejména v prezidentském období jeho kariéry se to dost zvýraznilo. V historii politických idejí to není poprvé, co se v jedné osobě propojuje politický myslitel s praktickým politikem. Příkladem budiž třeba někteří sociální demokraté z německého prostředí jako Kautsky či Adler. Klaus je ovšem specifický svým stylem jednání s lidmi, který mu často „vyráběl" protivníky, i když se to časem trochu obrousilo. Další věcí je pak „nastavení" českého intelektuálního mainstreamu, pro který byla a je řada Klausových názorů mnohem méně stravitelná.

Jistě se shodneme na tom, že Václav Klaus je s intelektuálním mainstreamem často v konfliktu ve věci morálních otázek v zahraniční politice. To, co zmiňujete v úvodu knihy, tedy jednu z prvních roztržek s Václavem Havlem týkající se návštěvy Salmana Rushdieho, se později objevuje ještě několikrát. Stačí se podívat na otázku Tibetu a návštěvy dalajlámy v ČR, proti kterému se buď přímo sám Klaus (viz „kartáč" Žantovskému), nebo okruh jeho nejbližších spolupracovníků (např. Ladislav Jakl prohlásil, že dalajláma je kýč) také vymezil. Hrála v tom vždycky roli opatrnost a pragmatismus, nebo bylo ve hře ještě něco jiného ?

U návštěvy Rushdieho v roce 1993 hrály podle mne roli dva faktory. Zaprvé snaha jasně stanovit mantinely pro (čerstvě zvoleného českého prezidenta) Havla. Klaus byl premiér a rozhodně neměl zájem na tom, aby se začalo obnovovat nějaké silnější centrum moci na Hradě jako v éře Československa let 1990-1992. Jak se potom ukázalo, nevyšlo to. Havel se jako prezident v řadě věcí choval z pohledu vlády velmi autonomně. A prezident Klaus v linii aktivního prezidenta ironicky úspěšně pokračoval. Hodně to odráží skutečnost, že jednání politiků mnohdy silně ovlivňuje funkce, kterou právě zastávají. Zadruhé podle mne platí to, co říkáte. Klaus je v řadě lidskoprávních otázek velký pragmatik, někdy až na hranici snesitelnosti. Rushdie je zjevný příklad. A obdobně lze nahlížet také na Klausův vztah k Rusku.

V knize píšete, že Klausův vztah k Rusku nijak nepřekračuje hranici národních zájmů. Václav Klaus ale spekulacím, že je „rusofil" nebo „agent", nahrává tím, že v rozporu s nějakou vlastní konstantní a velmi vyváženou argumentační linií náhle vypálí do očí bijící výrok, jako třeba když v souvislosti s ne úplně standardním průběhem ruských prezidentských zmíní, že výsledky voleb jsou čistě a pouze ruská věc, a dál se o tom odmítne bavit, aniž by zohlednil například to, jak dlouhodobě (a právem) kritizuje demokratický deficit unijních institucí. Nemůže proto v Klausově vztahu k Rusku hrát roli určitý obdiv k osobnosti Putina? Pomineme-li kremelské „utahování šroubů" v posledních letech, přeci jen mu nelze upřít, že pro Ruskou federaci něco udělal, ať už z hlediska ekonomiky nebo ruských národních zájmů (z ruského pohledu, pochopitelně). Obraz úspěšného, konzervativního a národem milovaného prezidenta je přece něco, čeho (by) chtěl dosáhnout i Václav Klaus.

Nevidím Klausovi do hlavy, ale je fakt, že jistý obdiv k silné hlavě Ruska může být jedním z faktorů.

Jak se proměňoval vztah Václava Klause ke komunistům? Ptám se proto, že názory typu „byl zvolen komunisty" jsou dodnes nedílnou součástí antiklausovské munice.

Klaus byl v tomto ohledu pragmatik. Na začátku 90. let budoval ODS na odmítnutí předchozího režimu, ale nikoliv na odmítnutí lidí, kteří byli členy KSČ a nevztahoval se na ně lustrační zákon. V tomto směru fungoval zjevně jako někdo, kdo nechtěl omezit kádrový základ a voličstvo ODS díky příliš radikálnímu postoji. Zvolení prezidentem „s podporou komunistů" v roce 2003 je dodnes užívaný klacek. Je dobré ale celou věc vnímat v souvislostech. S komunisty tehdy o podpoře jednali nejenom Klaus, ale i další kandidáti, včetně disidentů Petra Pitharta a Jana Sokola. Klaus měl navíc zjevně výrazně širší podporu - postavila se za něj nejen ODS a část komunistů, ale i někteří volitelé ČSSD, část lidovců a několik nezávislých senátorů. Negativní vnímání tohoto kroku bych silně spojil s „pavlovovskou" reakcí hlavního mediálně-intelektuálního proudu na Klause. O pět let později, když totéž v další volbě udělal Jan Švejnar a získal podmíněnou podporu komunistů, to vyvolalo zcela odlišnou reakci.

Neméně zajímavý je Klausův posun ve vztahu ke katolické církvi. Zatímco v minulosti vystupoval proti silnému společenskému a ekonomickému postavení katolické církve, včetně „církevních restitucí", později ve svých postojích měkl. Zejména vyniká kontrast mezi podchlazenými vztahy s kardinálem Vlkem a naopak až velmi vřelým vztahem s Dominikem Dukou. Nezalekl se ale v poslední době nálad ve společnosti, když zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi sice nevetoval, ale zároveň jej nepodepsal ?

Klausův postoj ke katolické církvi je podle mne hodně podmíněný tím, co razí za agendu. V 90. letech na spojenectví s katolickou církví rozhodně neměl větší zájem. Koneckonců je spojen - sám říká duchovně - s Československou církví husitskou, která se kdysi od katolické církve odštěpila. V rámci jeho prezidentského působení jsou ale prioritní konzervativně-národní momenty a zde se katolická církev jeví jako vhodný spojenec. Konzervativnější instituce se v této společnosti najít nedá. Osobní rozměr věci bych samozřejmě nepodceňoval, v politice má vždy význam. Pro církev je určitě lepší mít kardinála s dobrými vztahy s prezidentem. Klausovo nevetování zákona o církevních restitucích je podle mne odrazem právě této linie, tedy katolické církve jako užitečného spojence. V praxi vyjde nastejno, jestli prezident zákon nepodepíše a „nechá být", nebo podepíše. Je zjevné, že Klaus z něj rozhodně nebyl nadšený; na průvodním zdůvodnění, které je hodně „nevrlé", je to poznat. Na druhou stranu, kdyby zákon vetoval, popřel by linii spolupráce s katolickou církví, o kterou se v poslední dekádě snaží.

Václav Klaus se ale také obklopuje osobnostmi, které jsou mírně řečeno kontroverzní. Na základě doporučení vicekancléře Hájka se před časem stal poradcem ministra školství Dobeše konzervativec Ladislav Bátora, který ovšem svou mediální neobratností velmi uškodil nejen sobě, ale přenesl hněv části veřejnosti i na Klause samého. Jakkoli jsem schopen vnímat podporu Ladislava Bátory coby součást prezidentovy dlouhodobé kritiky politické korektnosti, „humanrightismu" atd., nikdy jsem plně nepochopil jeho pochvalu směrem ke spisku novináře Adama Bartoše „Seznam pravdoláskařů". Co to mělo znamenat ?

Ten seznam jsem zachytil jen letmo, kdo všechno tam je, nevím. Nabízím více vysvětlení a neříkám, že jsou jediná možná. Navíc se v podstatě doplňují. Jednak je tady určitá názorová blízkost mezi tím, co říká Klaus, a tím, co hlásali či hlásají Ladislav Bátora či Adam Bartoš, a to nejen ohledně EU. Tím samozřejmě netvrdím, že jsou názorově zcela totožní. Dále zde může hrát roli i určitý pocit podpory ze strany někoho, kdo podpořil mne, neboli pocit určitého závazku. Bátora byl člověk, který se za prezidenta jako šéf D.O.S.T. dosti agilně postavil v době sporu o Lisabonskou smlouvu. Totéž platí o Bartošovi. Docela efektně tehdy medializoval praštěný nápad skupiny okolo Jana Hnízdila označit prezidenta za duševně nemocného. Pokud jde o Hájka, Klaus s ním nespolupracuje až dnes, spolupracují spolu už od „Sarajeva". A i u něj platí pocit závazku kvůli jeho podpoře v těžké „sarajevské" době. Hájek je ovšem něco trochu jiného než Bátora či Bartoš, povahou je primárně názorový provokatér či „chechtací pytlík" českých médií, jak ho trefně označil jeden komentář. Vždycky, když za něj nějaký novinář - obrazně řečeno - zatáhne, ozve se zachechtání a začne mela.

Jak vidíte Klausovu budoucnost po odchodu z prezidentského úřadu? Jestliže se nevrátí přímo do politiky, nebude mu intelektuální činnost málo ?

Ve veřejném prostoru určitě zůstane hodně viditelný. Tipl bych si, že bude oscilovat mezi peprnými komentáři unijní reality, teorií globálního oteplování a dalších záležitostí, na nichž se vymezuje dnes, a více či méně viditelnou snahu uplatňovat vliv na některé politické formace. Osobně ale moc nevěřím tomu, že by fungoval jako faktický lídr nějaké strany. Je dobré vnímat, že Klaus už má přes 70 let a dosáhl prakticky všech vrcholných pozic, kterých v českém prostředí dosáhnout mohl. Samozřejmě se ale nedá nic úplně vyloučit. Pokud by stávající krize některých stran přerostla v kolaps stranického systému, může se teoreticky nějaký „velký návrat" odehrát.

 

Ondřej Šlechta

rp

Článok vložil: Peter Bulik, Mgr.
Pridané: 28.12.2012 21:03



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog