Najnovšie články

Mikroplast všade okolo nás

Dalimil Kronika | 16.1.2018 11:48
populivox: čo píšu iní

Otevřený dopis kandidátovi na prezidenta ČR

Dalimil Kronika | 16.1.2018 11:29
populivox: čo píšu iní

P.C.Roberts: Už před 11. zářím 2001 plánovaly USA

Dalimil Kronika | 16.1.2018 11:24
populivox: čo píšu iní

Václav Klaus pro ranní zprávy rádia Impuls

Dalimil Kronika | 16.1.2018 10:51
populivox: rozhovor

Prijmite naše hodnoty, alebo opustite EÚ !

Dalimil Kronika | 16.1.2018 10:37
populivox: čo píšu iní

Archív

Spriatelené weby

Němci přivítají možná další milion přistěhovalcu

rozhovor

Aleš Valenta pro Parlamentní listy.

Co říkáte výsledkům víkendového sjezdu Alternative für Deutschland? Frauke Petry nebude hlavní postavou voleb. V minulém rozhovoru jsme se bavili o tom, že AfD je v krizi. Vyřešil sjezd problémy strany, nebo je prohloubil?

Programový sjezd AfD v Kolíně nad Rýnem, který se konal 22. až 23. dubna, splnil oba své úkoly – odsouhlasil volební program a zvolil vůdčí duo pro volební kampaň. Spolupředsedkyně AfD Frauke Petry oznámila už před sjezdem, že do týmu, který povede stranu do voleb, nehodlá kandidovat – vzhledem k jejímu pokročilému těhotenství to nutno kvitovat jako rozumné rozhodnutí. Protože i druhý spolupředseda Jörg Meuthen se rozhodl nekandidovat, byla posléze zvolena dvojice Alexander Gauland – Alice Weidelová.

Oba jsou známé tváře AfD a členové spolkového předsednictva a zdánlivě ideální „pár“ – muž a žena, 75letý Gauland, relativně mladá Weidelová, ostřílený politický „kozák“, bývalý člen CDU, a erudovaná ekonomka. Ovšem i když sjezd končil téměř v euforické atmosféře a manifestačním stvrzováním jednoty, je třeba vidět, že předchozí těžké vnitřní spory znemožnily, aby stranu vedl do voleb jeden člověk, takže toto řešení je tak trochu nouzové. Kromě toho se obávám, že za volbou Weidelové stojí také všudypřítomný německý feminismus. Totiž strach, aby volbou například jediného Meuthena, který přednesl na sjezdu strhující, mnoha potlesky přerušovaný projev, nedala AfD příležitost odpůrcům, aby ještě zesílili své absurdní výtky z údajné „frauenfeindlichkeit“, tedy nepřátelství strany k ženám.

Co si myslíte o nařčení médií, že se AfD více posunula k tolerování nacistických tendencí?

Média a ostatní politické strany už dávno ocejchovaly AfD jako pravicově nacionalistickou stranu se sklonem k antisemitismu. Tohoto klacku nad hlavou se už AfD nezbaví, protože ten je součástí koncentrovaných snah establishmentu stranu zlikvidovat. Typické bylo, že ihned po sjezdu například Frankfurter Allgemeine Zeitung přinesly portrét Weidelové, v němž napsaly, že to vůbec není pouze umírněná pragmatická ekonomka, ale také zásadní odpůrkyně islámu, a tudíž vlastně stoupenkyně nacionálně konzervativního politického postoje.

Mimochodem – Alexander Gauland, který v tom vůdčím duu bude patrně hrát první housle, ve svém závěrečném projevu prohlásil, že AfD je „stranou středu“. To považuji za fatální ústup z původní pozice, kdy AfD hodlala zaujmout místo na pravici nebo aspoň na pravém středu, uvolněné drastickým posunem CDU doleva. Je to zároveň výsledek nepředstavitelného tlaku, jemuž je vystavena AfD a každý, kdo se pokouší rehabilitovat pravici a konzervatismus v Německu.

Co říkáte násilnostem kolem sjezdu způsobeným levicovými aktivisty?

Předsednictvo AfD poslalo 11. dubna dopis prezidentu Spolkové republiky Německo Steinmeierovi, v němž ho upozornilo na snahy krajní levice sjezd AfD znemožnit, což znamená, že občanům státu se upírá výkon ústavně garantovaných práv. Také mu připomnělo, že ve svém nástupním projevu hovořil o „respektu před všemi demokratickými stranami“ a potřebě vzájemně si naslouchat. Ovšem vedení Alternativy dobře ví, že Steinmeier považuje celou AfD za nacionalistickou lůzu, která nemá právo na nic – nanejvýš se sama rozpustit, takže šlo o pouhé gesto.

Jinak místo avizovaných 50 tisíc účastníků protestních akcí se jich nakonec zúčastnilo asi „jen“ 10 tisíc. Ovšem v dojemné shodě tu proti „fašistům“, „ohrožujícím ústavu, mír, prosperitu a tak dále“, protestovali zástupci všech politických stran snad s výjimkou CDU, církví, odborů a mnoha nejrůznějších spolků. Podobně kdysi KSČ za normalizace mobilizovala Národní frontu k odporu proti agentům imperialismu a disidentům, kteří narušovali pokojné budování socialismu.

Objevila se zpráva, že Petr Bystroň, který spolupracoval i s Václavem Klausem, se stal objektem zájmu německé kontrarozvědky kvůli podpoře organizace Identitární hnutí Bavorsko (IBB). Podle BfV toto uskupení „vykazuje silnou příbuznost s nacionalistickou ideologií krajní pravice“...

Ano, na Petra Bystroně, předsedu bavorské AfD, byl před několika dny uvalen dohled bavorského zemského úřadu na ochranu ústavy. Pokud je mně známo, je prvním politikem AfD, který byl takto postižen. Je to velmi nebezpečný krok, který německé úřady v minulosti opakovaně použily proti straně, kterou chtěly zlikvidovat jako údajnou hrozbu demokracii – například proti Republikánům v 80. letech a Spolku svobodných občanů v 90. letech, ale také proti Zeleným v jejich počátcích.

U Bystroně byly jako důvod uvedeny jeho sympatie k takzvanému identitárnímu hnutí, tedy nepočetné skupině mladých Němců, kteří chtějí zachovat evropskou, to jest tradičně křesťanskou a bělošskou identitu Německa. Pro vládnoucí multikulturní elity je to ovšem smrtelný hřích, protože jejich cílem je pravý opak, tedy tuto identitu rozvolnit a tradiční Němce jako národ převrstvit pestrým amalgámem ze všech možných národů a náboženství. Jelikož v programu AfD stojí, že identita má vedle vzdělání a kultury zásadní význam pro soudržnost německé společnosti a že islám k Německu nepatří, je možná otázkou času, kdy bude celá AfD podrobena dohledu vnitřní rozvědky. A to by byl patrně počátek jejího konce.

Jaká je nyní situace v Německu kolem migrační krize a jaká je v Německu nálada veřejného mínění?

V současnosti jsou počty ilegálních překročení hranic (jde zejména o hranici se Švýcarskem), relativně nízké – stovky, nanejvýš několik málo tisíc za měsíc. Média dělají samozřejmě vše pro to, aby Němce ukolébala, že už se vlastně nic neděje. A politické strany kromě zelených extremistů se před volbami budou tomuto tématu také raději vyhýbat. Hlavní zprávou však je, že asi 267 000 Syřanů v Německu požádalo o povolení příchodu svých příbuzných, na což mají právní nárok. Jde jen o to, kolik jich bude. Establishment nepochybně přesune rozhodnutí až na povolební dobu – pak budou Němci konfrontováni možná s dalším milionem přistěhovalců, přičemž jim bude opět sděleno, že „ to zvládneme“.

Zvládají „to“ i elity, alespoň podle posledních průzkumů, v nichž je Merkelová opět suverénně nejoblíbenějším politikem v zemi. A to přesto, že před nedávnem 54 procent Němců uvedlo, že země už žádné další uprchlíky přijímat nemůže, protože na to nemá kapacity. (V roce 2015 to bylo 40 procent). Stav, kdy se politik, způsobivší migrační katastrofu fatálních rozměrů (Thillo Sarrazin označil ve své poslední knize rozhodnutí Merkelové otevřít v roce 2015 hranice za největší sociální experiment v Evropě od roku 1917), může za rok a půl poté těšit podpoře více než 60 procent občanů, je možný jen v Německu. V zemi, jejíž mentalitu utváří nenapodobitelný mix katastrofálních dějin, špatného svědomí, silně vyvinuté stádnosti, mimořádné ekonomické výkonnosti a přesvědčení o vlastní schopnosti byrokraticky a administrativně zvládnout „vše“.

Jak byste okomentoval výsledek prvního kola francouzských prezidentských voleb? A má dle vás Le Penová vůbec šanci? Pokud bychom se podívali obecněji. Nevypadá to tak, že se takzvané politické elity po šoku, který pro ně znamenal Brexit, Trump, vzestup preferencí Hofera, AfD, Wilderse a Le Penové, začínají znovu konsolidovat svou moc a tuto „rebélii“ nespokojených patriotů „zvládnou“? 

Nadšení německých a dalších evropských médií po vítězství Macrona v prvním kolem francouzských prezidentských voleb bylo nelíčené. Po dvou studených sprchách z loňského roku (Brexit, Trump) přišla série vítězství „proevropských“ sil v Rakousku, Nizozemí a nyní ve Francii. Mimoto se stoupenci EU radují z údajně spontánního vzniku občanského hnutí „Puls Evropy“, které před několika týdny uspořádalo demonstrace v evropských městech; je příznačné, že většina z nich se konala v Německu, zřejmě daleko „nejevropštější“ západní zemi.

Jinak se zdá, že odchodem Británie z EU se v západní Evropě, snad s výjimkou Rakouska, vyčerpal potenciál euroskeptických a vůči levičáckému progresivismu rezistentních sil. Obávám se, že to dává za pravdu hlasům, které nad islamizovanou a kulturně ochablou západní Evropou už zlomily hůl, jako například Rakušan Michael Ley ve své knize „Poslední Evropané – Nová Evropa“, která vyšla v letošním roce. Naději na záchranu své původní kultury a národní identity mají podle něj už jen postkomunistické země, které byly za železnou oponou ochráněny před multikulturní převýchovou a přílivem muslimů. Se zřetelnou aluzí na Rakousko-Uhersko ovšem zahrnuje Ley mezi „zachránitelné“ země i svou rodnou zemi.

 

Lukáš Petřík, publikováno na serveru Neviditelnipes.cz

Článok vložil: Peter Bulik, Mgr.
Pridané: 7.5.2017 10:03



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog