Najnovšie články

Mikroplast všade okolo nás

Dalimil Kronika | 16.1.2018 11:48
populivox: čo píšu iní

Otevřený dopis kandidátovi na prezidenta ČR

Dalimil Kronika | 16.1.2018 11:29
populivox: čo píšu iní

P.C.Roberts: Už před 11. zářím 2001 plánovaly USA

Dalimil Kronika | 16.1.2018 11:24
populivox: čo píšu iní

Václav Klaus pro ranní zprávy rádia Impuls

Dalimil Kronika | 16.1.2018 10:51
populivox: rozhovor

Prijmite naše hodnoty, alebo opustite EÚ !

Dalimil Kronika | 16.1.2018 10:37
populivox: čo píšu iní

Archív

Spriatelené weby

Dmitry Orlov: Povolení zabíjet

čo píšu iní

Je to pokaždé stejný příběh: nějaká země se v důsledku shody šťastných okolností stane mocnou, mnohem silnější než ostatní, a nějaký čas dominuje. Šťastné okolnosti, které často nejsou ničím víc než několika výhodnými projevy geologie, ať už je to velšské uhlí nebo ropa na západě Texasu, v určité době zase skončí. A v mezidobí se někdejší supervelmoc svou vlastní mocí vnitřně zkorumpuje.

Jak se blíží konec hry, uchylují se ti, kdo jsou za kolabující říši ještě formálně zodpovědní, k nejrůznějším zoufalým činům, k čemukoli s výjimkou jediného: odmítnou byť alespoň uvažovat o tom, že jejich imperiální velmoc končí a že by tedy měli odpovídajícím způsobem změnit postupy. George Orwell kdysi nabídl skvělé vysvětlení tohoto fenoménu: s tím, jak se blíží konec impéria, stává se otázkou jeho prosté sebezáchovy nutnost chovat účelovou vládnoucí třídu, takovou, která není s to pochopit, že se konec hry opravdu blíží. Pokud by totiž tušili, co se děje, nebrali by svou práci dostatečně vážně a hra by neběžela co nejdéle to bude možné.
Blížící se kolaps impéria lze vidět v neustále se zhoršujících výsledcích, jichž se impériu za jeho úsilí dostává. Po druhé světové válce byly USA schopny odvést slušnou práci, když pomáhaly při obnově Německa a spolu s ním i zbytku západní Evropy. Japonsko si pod americkým vedením vedlo také docela dobře, stejně jako Jižní Korea po ukončení bojů na Korejském poloostrově. V případě Vietnamu, Laosu a Kambodži, které byly Spojenými státy těžce poničené, byly výsledky výrazně horší: Vietnam byl z hlediska USA úplnou porážkou, Kambodža prožila období genocidy, zatímco úžasně pružný Laos -- nejvíce bombardovaná země na planetě – se postavil na nohy sám.
První válka v Perském zálivu pak byla ještě horší: neochota podniknout pozemní útok proti Iráku donutila USA zastavit se těsně před naplněním své běžné praxe svrhávání vlád a instalací loutkových režimů, a tak Irák zůstal na dalších deset let v limbu. Když USA nakonec zaútočily, podařilo se jim -- poté, co zabily nespočet civilistů a zničily většinu infrastruktury -- zanechat po sobě jen zmrzačený trup země.
Podobných výsledků bylo dosaženo i na jiných místech, kde USA dospěly k závěru, že je nutné se zapojit: v Somálsku, Libyi a nejnověji v Jemenu. O Afghánistánu raději ani nemluvme, protože tam žádných dobrých výsledků nikdy nedosáhla žádná velmoc. Takže trend je nezaměnitelný: když je impérium na vrcholu, mění svět podle svých představ, jakmile se ale blíží ke svému konci, ničí už jen pro samo zničení a zanechává po sobě hromady mrtvol a doutnající ruiny.
Další nezaměnitelný trend souvisí s efektivním způsobem utrácení peněz na „obranu“, byť v případě Spojených států by se mělo mluvit spíš o „útoku“. Bohatě dotovaná armáda může sice někdy pomoci k úspěchu, ale i v tomto ohledu se doba změnila. Slavný americký étos, podle něhož nic není nemožné, který byl patrný během druhé světové války, ale v době, kdy USA a jeho průmyslová síla ve světě klesá, už nefunguje. Dnes se stále více vojenských výdajů vynakládá jen aby se vynakládaly, bez ohledu na to, jaké budou výsledky.
Výsledkem je tak třeba nejnovější stíhací letoun F-35, který ale nemůže létat; nejnovější letadlová loď, z níž bez rizika poškození nemohou startovat letadla s přídavnými nádržemi, které ale potřebují pro bojové mise; technologicky nejvyspělejší torpédoborec AEGIS, který může být vyřazen z provozu jediným neozbrojeným ruským tryskáčem s rušičkou elektronické komunikace, nebo další letadlová loď, kterou na útěk a k zakotvení přiměje několik ruských ponorek na rutinní hlídkové plavbě.
Američané ale mají své zbraně rádi a rádi je rozdávají na znamení podpory. Stále častěji než jen výjimečně ale tyto zbraně končí v nesprávných rukou: zbraně dodané Iráku jsou nyní v rukou Islámského státu; ty, které USA daly ukrajinskými nacionalistům, byly prodány syrské vládě; ty, které daly vládě v Jemenu, jsou nyní v rukou Húthíů, kteří vládu nedávno svrhli. A spolu s tím vším se snižuje efektivita bohatých vojenských výdajů. V určitém okamžiku se může stát efektivnějším, když americké ministerstvo financí předá nepříteli rovnou své tiskařské stroje chrlící hromady amerických dolarů.
Za situace, kdy strategie „ničit za účelem tvoření“ přestává být životaschopná, ale slepá ambice stále zkoušet vítězit po celém světě patří dál k politické kultuře, zbývá už jen vraždění. Hlavním nástrojem zahraniční politiky se stává politický atentát: ať už je to Saddám Husajn, Muammar Kaddáfí, Slobodan Miloševič, Usáma bin Ládin nebo kdokoli další z nepřeberného výčtu menších cílů, smyslem se stává prostě je zabít.
Zatímco zacílení na hlavu organizace je nejoblíbenější technikou, obecnému lidu se jeho podílu vraždění dostane taky. Kolik pohřbů a svateb už bezpilotní letouny zlikvidovaly? Nevím, jestli to někdo v USA skutečně ví, ale jsem si jistý, že ti, jejichž příbuzní byli takto zabiti, nezapomenou a budou si to pamatovat přinejmenším po generace v příštích několika staletích. Tato taktika k vytvoření trvalého míru zpravidla nepřispívá, zato je to ale dobrá taktika k udržování a stupňování konfliktů. To je ale v současnosti přijatelný cíl, protože vytváří důvody pro navyšování vojenských výdajů, které umožní chaos dál posilovat.
Nedávno jeden penzionovaný americký generál v televizi prohlásil, že k obratu situace na Ukrajině je prostě třeba „začít zabíjet Rusy“. Rusové ho poslouchali, žasli nad jeho blbostí, a pak proti němu zahájili trestní řízení. Teď ten generál už nebude moci cestovat do stále rostoucího počtu zemí po celém světě, čistě ze strachu, že by mohl být zatčen a deportován k soudu do Ruska.
Je to do značné míry symbolické gesto, ale nesymbolická ne-gesta preventivního charakteru budou jistě následovat. Víte, vražda už zkrátka bývá nezákonná. Ve většině jurisdikcí je shodou okolností nelegální i jen podněcování k vraždě. Američané si sami sobě udělili povolení zabíjet, aniž by se ujistili, zda snad tím snad nepřekračují svou vlastní moc. Měli bychom tedy nyní očekávat, že s poklesem jejich moci bude revokováno i jejich povolení zabíjet, přičemž budou z globálních hegemonů překlasifikováni na pouhé vrahy.
Když se impéria hroutí, zaměřují se sama na sebe a podrobují své vlastní obyvatelstvo stejně špatnému zacházení, jemuž vystavovala ostatní. Tady v Americe to není žádná výjimka: počet Američanů zavražděných svou vlastní policií -- s minimálními dopady pro ty, kdo zabíjejí -- je docela ohromující. Kdyby Američany zajímalo, kdo je jejich skutečným nepřítelem, nemusejí hledat nijak daleko.
To je ale jen začátek: precedent pro nasazení amerických vojáků na americké půdě už existuje. A s tím, jak se právo a pořádek hroutí na stále více místech, budeme vidět stále více a více amerických vojáků v ulicích amerických měst šířit smrt a zkázu, stejně jako tomu bylo v Iráku nebo v Afghánistánu. Poslední povolení zabíjet, které bude muset být revokováno, bude povolení zabít sebe sama.

 

Dmitry Orlov 

Autor je americký spisovatel, převzato z jeho blogu ClubOrlov.

Článok vložil: Peter Bulik, Mgr.
Pridané: 5.4.2015 16:05



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog