Najnovšie články

Mikroplast všade okolo nás

Dalimil Kronika | 16.1.2018 11:48
populivox: čo píšu iní

Otevřený dopis kandidátovi na prezidenta ČR

Dalimil Kronika | 16.1.2018 11:29
populivox: čo píšu iní

P.C.Roberts: Už před 11. zářím 2001 plánovaly USA

Dalimil Kronika | 16.1.2018 11:24
populivox: čo píšu iní

Václav Klaus pro ranní zprávy rádia Impuls

Dalimil Kronika | 16.1.2018 10:51
populivox: rozhovor

Prijmite naše hodnoty, alebo opustite EÚ !

Dalimil Kronika | 16.1.2018 10:37
populivox: čo píšu iní

Archív

Spriatelené weby

Kissinger o ‚Novém světovém řádu‘

čo si o tom myslím

Kissinger o ‚Novém světovém řádu‘ – úvodník nebo politické prohlášení? Dr. Henry Kissinger napsal článek s nadpisem „Henry Kissinger o spřádání Nového světového řádu“ vystavený ve Wall Street Journal.

Je to důležitý článek napsaný důležitým mužem. Dr. Kissinger, říká nám ten Journal, „sloužil jako národně bezpečnostní poradce a ministr zahraničí za presidentů Nixona a Forda.“ A jeho článek je „upravený z jeho nové knihy ‚Světový řád‘“ – co má nejspíš podle vydavatele Penguin Press vyjít 9. září.

Opravdu musíte číst mezi řádky, abyste pochopili, co Dr. Kissinger říká. Ale jako kdosi, kdo si udržuje u globální mocenské elity celého světa nesmírnou prestiž, se Kissinger nejspíš se souhlasem ostatních zjevně rozhodl vyslat poselství o tom, co se musí udělat, aby se světu ulevilo od současné riskantní situace. Každopádně to určitě není nic, co by prostě jednou ráno jen tak nadhodil na zadním sedadle své limuzíny.

Zde je pár výňatků:

 

Libye je v občanské válce, fundamentalistické armády budují samozvaný kalifát rozprostírající se v Sýrii a Iráku, a afghánská mladá demokracie je na pokraji paralýzy. Ke všem těmto potížím přibylo obnovení napětí s Ruskem a vztahy s Čínou v rozkolu mezi závazky ke spolupráci a veřejným obviňováním.

Koncept toho řádu, na němž spočívala moderní éra, je v krizi. Hledání světového řádu bylo dlouho definováno téměř výlučně pomocí konceptů Západních společností. V desetiletích po II. světové válce posílily USA svou ekonomiku a národní sebedůvěru tak, že se chopily pochodně mezinárodního vůdcovství a přidaly k němu novou dimenzi.

Jako národ založený výslovně na ideji svobodné a reprezentativní vlády identifikovaly USA svůj vlastní vzestup s šířením svobody a demokracie a vkládaly do těchto sil důvěru v jejich schopnost dosáhnout spravedlivého a trvanlivého míru. Tradiční evropský přístup k řádu pohlížel na lidi a státy jako na z podstaty si konkurující; a ke zmírnění jejich ambicí ke konfliktům spoléhal na účinek rovnováhy moci a sladěný koncert osvícených státníků.

Převažující americký názor považoval lidi za z podstaty rozumné a s náklonností k mírovým kompromisům a ke zdravému rozumu; šíření demokracie se tudíž stalo vše prostupujícím cílem mezinárodního řádu. Svobodné trhy měly pozdvihnout jednotlivce, obohatit společnosti a vzájemnou ekonomickou provázaností nahradit tradiční mezinárodní rivalitu. Na Středním východě náboženské milice svévolně narušují hranice.

To úsilí nastolit světový řád v mnoha směrech přineslo ovoce. Spousta nezávislých suverénních států vládne na většině území světa.

Šíření demokracie a účasti na vládě se stalo sdílenou aspirací, pokud ne rovnou universální realitou; globální komunikace a finanční sítě operují v reálném čase.

Ty roky od asi tak roku 1948 do přelomu století znamenaly krátký moment v lidské historii, kdy lze mluvit o rodícím se globálním světovém řádu sestávajícím ze slitiny amerického idealismu a tradičního evropského konceptu státnosti a rovnováhy moci. Rozsáhlé regiony světa však nikdy nesdílely Západní koncept řádu a jen se mu podvolily.

Tyto výhrady se nyní začínají zjevně ukazovat např. v Ukrajinské krizi a v Jihočínském moři. Ten řád zřízení a vyhlašovaný Západem se nachází ve zlomovém bodu.

 

Kissinger tu konstatuje problém. Shrneme-li to, tak on a jeho přívrženci věří, že ve 20. století existoval nějaký druh Pax Americana, ale teď tu vizi toho, co by šlo nazvat Anglosférou - tj. demokracie a účasti na vládě – zpochybňují „rozsáhlé regiony světa, které se pouze Západnímu konceptu řádu podvolily, aniž by ho sdílely.“

Pak ten problém začíná prezentovat více dopodrobna. Poukazuje, že EU je založená na měkké moci, ale že „je pochybné si nárokovat legitimitu odděleně od konceptu strategie, která může udržet světový řád.“

Píše, že Evropa ještě nemá přívlastky státnosti, což vytváří „svůdné vakuum s absencí autority.“

Mezitím se středovýchodní státy, píše, „rozpustily v do sektářských a etnických složek v konfliktu jednoho s druhým.“ To vytváří jev „zhroucených států, které nekontrolují své vlastní území.“

A zde přichází omračující prohlášení: Kissinger si dělá starosti, že tyto konflikty se teď budou odehrávat celosvětově mezi mezinárodními ekonomickými a politickými institucemi, což „oslabí smysl pro obecnou účelnost nezbytný pro světový řád.“

A zde začíná být skutečný Kissingerův názor otevřeně zřejmý. Článek je prezentovaný jako analýza k pochopení geopolitických těžkostí, ale jak tu vidíme, důvod k obavám tu má co dělat s tím, jak jsou narušovány aspirace globalistů.

Tohle téma rozvádí v následujícím:

 

Ekonomický systém se stal globálním, zatímco politické struktury světa zůstávají na bázi národních států. Ekonomická globalizace v podstatě ignoruje národní hranice. Zahraniční politika je posiluje, i když usiluje o smíření svářících se národních cílů či ideálů světového řádu.

Tahle dynamika vytvořila desetiletí trvalého ekonomického růstu přerušovaná obdobími finančních krizí se zjevně se eskalující intenzitou: v Latinské Americe v 80. letech; v Asii v roce 1997; v Rusku v roce 1998; v USA v roce 2001 a opět vypuknuvší v roce 2007; v Evropě po roce 2010…

Mezinárodní řád se tudíž potýká s paradoxem: Jeho prosperita závisí na úspěchu globalizace, ale tento proces vytváří politickou reakci, která často funguje proti jejím aspiracím.

 

Z těchto důvodů síly internacionalismu selhávají a Kissinger věří, že musí existovat „účinný mechanismus těchto velkých mocností ke konzultacím a k možné spolupráci v nejzávažnějších záležitostech.“

Uznává, že existují různá globalistická fóra ke konzultacím, ale to, co teď navrhuje, je z podstaty daleko koncentrovanější moc, aby zajistila „vypracování dlouhodobé strategie.“ A ukazuje se, že do téhle dlouhodobé strategie patří i „současné struktury mezinárodních pravidel a norem, a takové, které nelze zajistit pouze společnou deklarací; ty se musí vypěstovat jako záležitost společného přesvědčení.“

Může být nějakých pochyb o tom, co Kissinger říká? Usiluje o všeobecnou „strukturu pravidel a norem.“ Zjevně usiluje o výrazně rozšířenou globální správu.

A co když vznik takovýchto struktur nenadchází?

 

Trestem za to, když se nám to nepodaří, budou veliké války mezi státy (dokonce je možné, že mezi různými regiony), jelikož dojde evoluci rozvíjející sféry vlivu identifikující se s určitými domácími strukturami a formami vlády. Každá z těch sfér bude mít na svých okrajích lákadlo, aby otestovala svou sílu proti ostatním subjektům, které bude považovat za nelegitimní.

A zápasy mezi regiony by mohly být ještě ničivější, než bývaly zápasy mezi národy. Současné úsilí o světový řád bude vyžadovat koherentní strategii ke zřízení konceptu řádu v rámci různých regionů a ve vztahu těchto regionálních řádů jednoho k druhému.

Triumf radikálního hnutí by mohl přinést řád do jednoho regionu, avšak zároveň vytvořit jeviště pro turbulence v něm a ve všech ostatních. Dominance v regionu pod ozbrojenými silami jedné země, i když může přinést zdání řádu, by mohla vyvolat krizi ve zbytku světa.

Pokud svět nevytvoří silné centrum „zajišťující důstojnost jednotlivcům a vládu s účastí lidí, mezinárodně spolupracující v souladu s pravidly, která byla dohodnuta,“ tak se vynoří problémy včetně nárůstů politických konfliktů a dokonce i válčení.

 

Z Kissingerova hlediska nejsou všechny přicházející zprávy jen chmurné. Jsou v tom věci, které lze udělat. Konec článku nám nabízí pár nápadů, ty jsou ale vágní a vedou nás ke generalizování, jak se nám zamane. Kissingera by zajímalo, o co „USA“ v 21. století usilují a navrhuje, že tato země by si měla položit několik těžkých otázek ohledně svých záměrů a cílů. A pak píše následující:

 

Od USA to bude vyžadovat, aby uvažovaly ve dvou na první pohled protichůdných úrovních. Je třeba tu glorifikaci universálních principů skloubit s uznáním reality v jiných regionech, s jejich historií, kulturou a s jejich pohledy na bezpečnost. Přestože dochází k prověrkám poučení z desítek let problémů, tak musí být zachováno ujištění o výjimečné povaze Ameriky.

 

Tento odstavec nejspíš představuje jádro článku. „Glorifikace universálních principů“ určitě poukazuje na ty, co zbožňují takové dokumenty jako americká Ústava. A přímo píše, že tyto principy se musí „skloubit s uznáním … jiných náboženství, historií, kultur a pohledů na jejich bezpečnost.“

Kissinger tedy prosazuje, aby američtí občané revidovali „zákony země“ – přinejmenším Ústavu – jako nezbytnou podmínku k pokroku v globalismu. Ty odrané zbytečky práv, kterých američtí občané kdysi požívali, se musí ještě dále rozdrtit, aby se uspokojila hlediska jiných zemí, snad těch, které postrádají silnou občanskou a trestní ochranu, jakou poskytuje Ústava, a byla přednesena už v Deklaraci nezávislosti.

Kissinger ve svém posledním odstavci za pomoci spletitého jazyka varuje, že na „vyšší přesvědčivost“ se nemusí nahlížet jako na to, co USA a jejich spojencům poskytne dostatečnou ochranu „při absenci důkladné geopolitické strategie.“

Dr. Kissinger a jeho přívrženci chtějí důkladnější globální vládu. Něco z toho chaosu v dnešním světě je určitě kvůli JEJICH akcím a jejich odhodlání vytvořit nebo udržovat v problémových regionech světa válečný stav. Když tohle Kissinger nepřiznává, tak je neupřímný. Rovněž je neupřímný, když jasně neřekne o tom, co vidí jako zlepšení: V redukci nebo odstranění těch částí Ústavy (formálně nebo přímo), které se „nehodí“ politickým systémům v jiných regionech.

Nakonec, jestli nám něco historie ukazuje tak, že jakýkoliv druh rekonfigurace a centralizace, který se tu navrhuje, byl zřídkakdy nekrvavý nebo bezbolestný, a to i přes na růžovo lakující povahu jazyka, jakým se o tom mluví.

Ten svět, jaký Kissinger popisuje, je už ve válce, a já vůbec nepochybuji, že se ty války budou zhoršovat. Ani nepochybuji, že to, co nazýváme „Mejdan na Wall Streetu“, bude ještě nějakou dobu pokračovat, snad ještě i několik let, a tudíž nakonec vytvoří strašlivou deflaci aktiv.

To bude nejspíš celosvětový fenomén, zrovna tak, jako se moderní válčení rozhodně internacionalizovalo. Možná, že nastal čas vytvořit na trzích nějaké bohatství, o němž se dá uvažovat – určitě letos a příští rok, pokud tedy trh přežije tento podzim. Ale v určitém okamžiku ta bublina stejně praskne. Další ekonomická mizérie se bude mísit se značnou celosvětovou násilností, aby vytvořila obzvláště zhoubně výbušnou směs.

V tomto okamžiku budou ty utišující prostředky, které Dr. Kissinger tak jemně zmiňoval, nejspíše prezentovány daleko důraznějším způsobem. Vládci tohoto světa, vrátíme-li se zpět k dávným časům, vždy používali ty samé formule. Občané jsou dohnáni do mizérie, a pak se jim prezentuje ještě centralizovanější moc, která ve skutečnosti to, co bylo dosud nesnesitelné, ještě zhorší.

Shromažďujte bohatství, dokud ještě můžete. Chraňte se, jelikož musíte. Přečtěte si mnohamluvné články od Dr. Kissingera vícekrát, abyste absorbovali jeho poselství.

Tohle totiž podle mě není jen úvodník, to je politické prohlášení.

 

nac

Článok vložil: Dalimil Kronika
Pridané: 8.9.2014 11:36



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog