Najnovšie články

Taký strach a podlízanie režimu ako na Slovensku..

Peter Bulik, Mgr. | 14.6.2018 12:14
populivox: čo si o tom myslím

Františkov pontifikát a gay lobby.

Peter Bulik, Mgr. | 14.6.2018 11:44
populivox: čo píšu iní

Slnko je pre nás život, ale katastrofou pre Zem

Peter Bulik, Mgr. | 14.6.2018 11:29
populivox: čo píšu iní

Zo života...

Dalimil Kronika | 12.6.2018 18:38
populivox: aktuality

Ústavná garancia dôchodkového stropu

Peter Bulik, Mgr. | 12.6.2018 15:02
populivox: čo si o tom myslím

Archív

Spriatelené weby

NÁVRH SMLOUVY

politika

O čom sa ešte nahlas nehovorí a čo by sa dotklo aj Slovenska je NÁVRH SMLOUVY O STABILITĚ, KOORDINACI A ŘÍZENÍ V HOSPODÁŘSKÉ A MĚNOVÉ UNII A JEHO VNITROSTÁTNÍ PRÁVNĚ-POLITICKÉ KONSEKVENCE V ČR

I. Obecný kontext

Účelem uzavření smlouvy o stabilitě, koordinaci a řízení v hospodářské a měnové unii  (dále jen „Smlouva“) je posílení fiskální disciplíny v rámci eurozóny s cílem její stabilizace a posílení hospodářské spolupráce. Tento cíl Česká republika jednoznačně podporuje, neboť stabilizace eurozóny je s ohledem na těsné ekonomické propojení v jejím zájmu. Tato Smlouva, uzavřená mimo rámec unijního práva,  by měla být účinná výhradně pro členské státy, jejichž měnou je euro; pro ostatní smluvní strany pouze v případě, že si tak samy dobrovolně zvolí (tzv. opt-in). Pokud by Česká republika k této Smlouvě přistoupila, přijala by již v okamžiku přistoupení právní závazek, že účinky Smlouvy se na ni budou vztahovat okamžikem přijetí eura.

Jádro Smlouvy tvoří soubor pravidel, podle kterých příjmy a vládní výdaje smluvních stran mají být vyrovnané či přebytkové (ve vymezených případech bude možné se od těchto pravidel odchýlit). Provedení těchto pravidel ve vnitrostátním právním řádu má být přezkoumatelné Soudním dvorem EU, který zde má mít postavení rozhodčího soudu. Smluvní strany se dále zavážou, že přesáhne-li výše vládního 60 % HDP, přijmou opatření k jeho postupnému snižování průměrným tempem 1/20 ročně. Dále budou smluvní strany povinny předkládat Komisi a Radě ke schválení programy rozpočtového a hospodářského partnerství a informovat je předem o plánech emisí státních dluhopisů. V případě rozhodování v Radě v rámci postupu při nadměrném schodku (EDP) proti státu eurozóny se smluvní strany zaváží příslušné návrhy podpořit, ledaže by byla kvalifikovaná většina proti (blíže viz dále). V další části návrhu Smlouvy o hospodářské koordinaci se především stanoví, že smluvní strany budou spolupracovat směrem k hospodářské politice podporující fungování hospodářské a měnové unie a ekonomický růst prostřednictvím posílené konvergence a konkurenceschopnosti. Smluvní strany přijmou nezbytná opatření ve všech oblastech významných pro správné fungování eurozóny, jak jsou uvedeny v Paktu pro euro plus. Bude-li to nutné či potřebné, budou smluvní strany využívat čl. 136 Smlouvy o fungování Evropské unie  (SFEU) a posílené spolupráce, přičemž však nesmí ohrozit vnitřní trh.

Postup pro uzavření Smlouvy dohodnutý na okraj zasedání Evropské rady dne 9. prosince 2011, který má vést k hlubší hospodářské integraci, může představovat praktické řešení problému nedostatku konsensu na úpravách zakládacích smluv EU, avšak zároveň vyvolává po právní stránce některé otázky, jež je zapotřebí podrobit analýze. Členské státy EU pochopitelně mohou ve své mezinárodně-právní kapacitě přijímat další závazky mimo smluvní rámec Unie, a to i v omezeném okruhu určité skupiny států a v oblastech, kde již Unie vykonává své politiky. V takovém případě se de facto jedná o prohloubení integrace mezi určitou skupinou členských států. Pokud se ovšem taková spolupráce ocitá mimo rámec zakládacích smluv EU, vyplývají pro ni z těchto smluv jasná omezení. Členské státy především nesmí porušit zásadu tzv. loajální spolupráce vyjádřenou v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), tj. zejména jsou povinny zdržet se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie. Nadto je třeba si uvědomit, že taková mezivládní dohoda by mohla obsahovat pouze pravidla doplňující zakládací smlouvy tam, kde úprava doposud chybí, tzn. mohlo by se jednat pouze o jakousi „nadstavbu“ zakládacích smluv, nikoliv o odchylky (derogace) od úpravy v těchto smlouvách obsažených. Dále pak vyvstává problém s využitím institucí Unie pro takový druh spolupráce na základě mezivládní dohody mimo rámec primárního práva.

Vezmeme-li v úvahu, co je obsahem připravované Smlouvy , pak z hlediska primárního práva EU je forma, která byla pro zavedení těchto opatření zvolena, vysoce problematická a bezprecedentní. Dosavadní případy hlubší integrace, na níž neparticipovaly všechny členské státy, lze totiž zařadit do kategorie posílené spolupráce v rámci zakládacích smluv (čl. 20 SEU a čl. 326 – 334 SFEU), typicky např. u Schengenského acquis či hospodářské a měnové unie. Mimo rámec zakládacích smluv a v okruhu pouze zemí eurozóny má být uzavřena dohoda o vytvoření Evropského mechanismu stability (ESM), která však za účelem zajištění kompatibility s primárním právem Unie vyžaduje revizi čl. 136 SFEU, a tudíž i souhlas všech členských států EU. Projednávaný návrh má s výše uvedenými případy společné pouze to, že povede k hlubší integraci určité skupiny členských států na základě mezivládní dohody. Svým charakterem není ovšem ani integrací v rámci posílené spolupráce, neboť vyžaduje úpravu v oblasti primárního práva, ani dohodou všech členských států o změně zakládacích smluv EU vztahující se jen na některé z nich (eurozónu), jelikož nebude vyžadovat souhlas všech členských zemí (mimo bude minimálně Spojené království).

Cílem návrhu je úprava pravidel obsažených v primárním právu EU cestou faktickou. Např. v souvislosti s čl. 126 SFEU tak sice zůstane formálně platné a závazné jeho současné znění, fakticky se však ve vztazích mezi signatáři Smlouvy bude uplatňovat jeho pozměněné a zpřísněné znění a k jeho vymáhání budou využity orgány EU. Via facti tak dojde ke změně primárního práva prostřednictvím obejití k tomu předvídaných procedur, především nutného souhlasu všech členských států.


II. Prohlubování integrace v pojímání Ústavního soudu ČR

Ústavní soud se ve svém rozhodnutí ze dne 3. listopadu 2009 ve věci přezkumu souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem (nález sp. zn. Pl. ÚS 29/09, tzv. Lisabon II) zabývá možností prohlubování integrace za využití institutů a institucí k tomu předvídaných primárním právem EU. V bodě 166 citovaného nálezu uvádí: „Možnost spolupráce členských zemí Unie nad rámec již dosažené integrace je z hlediska mezinárodního práva samozřejmě zcela legitimní formou realizace svrchovanosti každého státu jako subjektu mezinárodního práva. Podmínka schválení Radou má základní smysl v dodržení pravidel subsidiarity a rozhraničení výlučných a sdílených kompetencí tak, aby byly současně zachovány závazky plynoucí z členství v Unii. Podstatným pro posuzování tohoto institutu, který se může jevit jako základna pro případnou "vícerychlostní Evropu", je současně zakotvený princip otevřenosti všem členským státům (čl. 20 odst. 1 SEU) a podmínka jednomyslnosti všech členů Rady s rozhodnutím o posílené spolupráci (čl. 329 odst. 2 SFEU). Souhlas České republiky se zakotvením institutu posílené spolupráce - aniž by se v této fázi jakkoli realizoval - se nedotýká principu vlády lidu a svrchovanosti České republiky, neboť ponechává pro futuro na vůli jejích ústavních orgánů, včetně obou komor Parlamentu, zda, kdy a v jaké formě se Česká republika zapojí do posílené spolupráce, anebo zda naopak využije svého práva a takové formě rozdílného tempa integračních procesů uvnitř Unie zabrání.“ Následně dochází k závěru, že „právě bez speciální úpravy vnitřních integračních procesů v Unii by se tyto mohly zcela vymknout kontrole ze strany svrchovaných členských států.“ Ústavní soud tedy zdůrazňuje význam předem dohodnutých pravidel pro hlubší integraci v užším okruhu členských států uvnitř Unie, a to především z hlediska kontroly ze strany členských států EU nad udržením takové integrace v mezích zakládacích smluv. Ústavní soud tedy ani nepočítal s možností, že by se hlubší integrace mohla odehrávat mimo tento rámec, jak je to navrhováno nyní, tj. bez jasných pravidel pro kontrolu tohoto procesu, přitom však v těsné vazbě na unijní politiky a právní systém vycházející ze zakládacích smluv.


III. „Hlasovací kartel“ členů eurozóny

Z hlediska vztahu Smlouvy k unijnímu primárnímu právu EU je zcela nepochybným dokladem propojení či dokonce zásahu této Smlouvy do primárního práva ustanovení navrhovaného čl. 7, které upravuje právně závazným způsobem jakýsi hlasovací „kartel“ členů eurozóny.  V zásadě jde o „automatické“ přijetí navrženého opatření či doporučení Komise vůči dotčenému státu eurozóny v řízení pro nadměrný rozpočtový schodek, pokud není proti kvalifikovaná většina smluvních stran, jejichž měnou je euro. Členské státy eurozóny tak budou na základě mezinárodního smluvního instrumentu stojícího mimo rámec stanovený unijním právem rozhodovat postupem, který není v zakládacích smlouvách upraven, o tom, jak budou následně hlasovat jako členské státy EU v Radě. Pokud návrh Komise nebude mezi státy eurozóny odmítnut kvalifikovanou většinou, pak tato Smlouva výslovně zavazuje i případně přehlasované státy eurozóny hlasovat v Radě – tedy již v rámci unijního práva a unijních procedur – pro přijetí takového opatření.

Nejedná se sice o přímou formální změnu hlasovací procedury zakotvené v čl. 126 SFEU, ovšem stejného efektu je nepřímo dosaženo tím, že se členské státy eurozóny zavazují podpořit (a přijmout) návrh Komise, pokud nebude kvalifikovaná většina z nich proti. Takový postup, který je eufemisticky označován pouze jako „règle de comportement, znamená ve skutečnosti faktickou změnu hlasovací procedury upravené v zakládacích smlouvách EU a zásah do výkonu hlasovacích práv členských států EU v Radě. Tímto způsobem je vlastně obcházena nutnost změny hlasovací procedur v Radě v primárním právu a je dosaženo stejného výsledku uzavřením Smlouvy, jejímiž smluvními stranami nejsou a nebudou všechny členské státy Evropské unie (viz postavení Spojeného království). Z materiálního hlediska jde tedy jednoznačně o zásah do primárního práva a je dokonce nutné si položit otázku, zda uzavření takového závazku mimo smluvní rámec unijního práva není v rozporu se závazky vyplývajícími z unijních smluv, zejména s principem loajality upraveným v čl. 4 SEU a principem rovnosti členských států, zakotveným v tomtéž ustanovení. Pokud by navíc dodatečné přistoupení ke Smlouvě bylo podmíněno konsensem stávajících smluvních stran tak, jak zatím poslední verze návrhu předpokládá, byla by tato rovnost nepochybně fakticky porušena.  

Navržený právně závazný hlasovací postup vytváří zároveň nebezpečný precedens pro kartelový postup členů eurozóny i v dalších oblastech, který nelze v praxi vyloučit. Vezmeme-li navíc v úvahu změnu hlasovacích práv v Radě, která by měla být uplatňována od 1. listopadu 2014, kdy kvalifikovaná většina v Radě bude založena na populačním kritériu (čl. 238 odst. 3 SFEU), je zřejmé, že členské státy eurozóny jsou fakticky schopny takový hlasovací válec vytvořit. Pokud bychom dnes tvrdili, že se v případě čl. 7 návrhu Smlouvy nejedná o materiální změnu primárního práva, pak by v podstatě nic nebránilo ani právnímu zakotvení takového postupu v jiných oblastech mezinárodní smlouvou stojící mimo unijní rámec. Takový výklad by patrně nebránil ani tomu, aby například některé členské státy uzavřely mezivládní dohodu, která by je zavazovala vždy, pokud se tak dohodnou, vytvořit blokační menšinu v následném hlasování o návrzích Komise v Radě v rámci unijních procedur. Byla by taková dohoda považována za smlouvu, která je v souladu s unijním právem? Tato argumentatio ad absurdum jasně dokládá, že Smlouva je v řadě oblastí nejen doplněním, ale i materiální novelou zakládacích smluv EU. Bez ohledu na její obsah a cíl, který by měl přispět ke stabilizaci eurozóny, společné měny a fiskální disciplíny, a lze jej proto z věcného hlediska podporovat, zvolené právní prostředky mohou paradoxně přispět k rozkolu Evropské unie, a to tím spíše, že nemají inkluzívní povahu a nejsou řešením pro EU 27.


IV. Vytvoření nových a zapojení unijních institucí

Smlouva vytváří také novou instituci v podobě pravidelného zasedání hlav států a předsedů vlád států eurozóny s předsedou Komise na tzv. Euro summitech, kterých se bude účastnit také prezident Evropské centrální banky. Dle návrhu Smlouvy se má nicméně jednat o „neformální setkávání“. Do realizace cílů této Smlouvy jsou však zapojeny i některé unijní instituce, především Komise a Soudní dvůr EU. Z hlediska vztahu Smlouvy k systému práva Evropské unie je třeba si z právního hlediska klást otázku, zda a v jaké míře mohou být do implementace Smlouvy zahrnuty orgány EU a dále zda a jakým způsobem může být Smlouva provázána se sekundární unijní legislativou.

Koordinace hospodářských politik ani oblast rozpočtové disciplíny nenáleží mezi výlučné ani sdílené pravomoci Unie, tudíž není a priori vyloučeno, aby členské státy v této oblasti sjednaly úpravu mimo rámec zakládacích smluv EU. Taková smluvní úprava však nesmí ohrozit dosažení cílů obsažených v zakládacích smlouvách a nesmí porušovat základní zásady práva EU ani být v rozporu s jednotlivými ustanoveními zakládacích smluv, příp. na jejich základě přijatými normami sekundárního práva EU. Zároveň není přípustné, aby mezinárodní smlouva zasahovala do pravomocí orgánů EU (ať již se jedná o jejich omezení nebo rozšíření), pokud to není v samotném primárním právu výslovně či implicitně připuštěno. Je však otázkou, zda navrhovaná Smlouva, přes všechny v ní zakotvené záruky, tato kritéria může reálně splňovat. Smlouva se sice nachází mimo rámec primárního práva EU, avšak současně předpokládá, že některá její ustanovení budou doplňována, resp. prováděna prostřednictvím sekundární unijní legislativy přijímané na základě platného primárního práva (na základě Smlouvy samotné by to nebylo možné). Tato provázanost, zejm. ve vztahu k vymezení pravomocí orgánů EU, může být z právního hlediska problematická.

V návrhu Smlouvy lze nalézt řadu ustanovení, kterými smluvní strany svěřují nové kompetence či úkoly orgánům EU. Zde stojí za zmínku zejména navrhované schvalování programů rozpočtového a hospodářského partnerství Komisí a Radou po jejich předložení smluvními stranami (čl. 5). Dalším závažným případem, kdy Smlouva svěřuje pravomoci unijním institucím, je soudní přezkum dodržování pravidel o vyrovnaném rozpočtu (čl. 8, viz dále).

Návrh Smlouvy nicméně nepřiznává žádnou roli  Evropskému parlamentu (EP), což je zřejmě hlavním důvodem jeho odmítavého postoje k tomuto návrhu. Zástupci EP ve skupině pro přípravu návrhu Smlouvy (Elmar Brok, Roberto Gualtieri, Guy Verhofstadt a Daniel Cohn-Bendit) na shora nastíněné pochybnosti odpověděli společným prohlášením, v němž návrh označují za nepřijatelný především pro rozpor s platnými zakládajícími smlouvami EU a komunitární metodou rozhodování. „Konkrétně návrh nezaručuje, že rozhodnutí implementující novou dohodu budou přijímána prostřednictvím běžných procedur stanovených unijními Smlouvami a zajišťujícími řádnou demokratickou kontrolu a odpovědnost.“  To by se dotklo nejen EP samotného, ale i jeho spolupráce s parlamenty národními, která je podle zástupců EP pro úspěch Smlouvy životně důležitá. Rovněž byly vyjádřeny vážné právní obavy stran souladu dohody se sekundárním právem, zejména s nápravnými a sankčními opatřeními přijatými v rámci tzv. six packu.  Zástupci EP ve svém společném prohlášení vyzývají k tomu, aby EP využil všech politických i právních nástrojů, které má k dispozici, a bránil právo EU a roli unijních institucí.

Pochybnosti EP sdílejí i některé členské státy, přičemž nejproblematičtějším se jeví být především možnost zahrnutí unijních institucí do implementace Smlouvy. V této souvislosti členské státy argumentují zejména rozhodnutím Soudního dvora EU ze dne 30. června 1993 ve spojené věci C-181/91 a C-248/91 Parlament v. Rada a Komise (tzv. rozsudek Bangladesh), v jehož bodu 12 Soudní dvůr jasně vyjádřil zásadu, že instituce EU jsou při své činnosti vázány výhradně právem EU: „akty zástupců členských států, kteří jednají nikoliv jako členové Rady, ale jako zástupci svých vlád vykonávající tímto způsobem společně své pravomoci, nemohou být ze strany Soudního dvora přezkoumávány z hlediska jejich souladu s právem“. Závěry tohoto judikátu jsou přitom plně použitelné nejen na samotný Soudní dvůr, ale per analogiam i na všechny ostatní unijní instituce, jež mohou působit pouze v mezích pravomocí a politik vymezených zakládacími smlouvami EU. Svěření nových úkolů a kompetencí unijním institucím mimo tento rámec, na základě mezivládní dohody uzavřené mezi některými členskými státy EU, by proto ve světle uvedeného judikátu Soudního dvora nemělo být přípustné.


V. Role Soudního dvora EU

Čl. 8 návrhu Smlouvy zakotvuje nově pravomoc Soudního dvora Evropské unie přezkoumávat správnost a úplnost transpozice pravidel o vyrovnaném státním rozpočtu v závazných právních předpisech smluvních stran (pokud možno na ústavní úrovni), přičemž druhá revidovaná verze návrhu dokonce rozšiřovala tuto pravomoc Soudního dvora na přezkum plnění všech povinností obsažených v Hlavě III (fiskální disciplína). Jurisdikce Soudního dvora je zde založena přímo čl. 8 Smlouvy, tedy jako rozhodčího soudu řešícího spory mezi smluvními stranami této Smlouvy, což primární právo umožňuje (čl. 273 SFEU). Žalujícími i žalovanými mohou být pouze smluvní strany Smlouvy. Z hlediska unijního práva zde patrně nevzniká problém, nicméně z hlediska ústavního pořádku ČR je třeba zdůraznit, že svěřením jurisdikce Soudnímu dvoru nad dodržováním rozpočtových pravidel dle navrhované Smlouvy dochází k přenosu pravomoci na mezinárodní instituci.

Problematické se z hlediska unijního práva jeví navrhované zapojení Komise do prejudiciální fáze tohoto postupu. Zatím poslední, třetí revidovaná verze návrhu Smlouvy předpokládá možnost, že by Komise na základě žádosti některé ze smluvních stran vypracovala k tvrzenému neprovedení pravidel o vyrovnaném rozpočtu jinou smluvní stranou zprávu. Pokud by Komise po vyjádření dotčené smluvní strany shledala, že tato porušila uvedené povinnosti vyplývající ze Smlouvy, budou mít (patrně všechny) ostatní smluvní strany jako celek povinnost obrátit se na Soudní dvůr. Tento postup přitom není problematický ani tak ve vztahu k čl. 273 SFEU, jako spíše z hlediska nepřímého (faktického) zakotvení poměrně silné role Komise bez opory v primárním právu EU. Smluvní strany by zde byly de facto „agenty“ Komise, přičemž se dopředu zavážou jednat – podat žalobu k Soudnímu dvoru na základě zprávy Komise, byť by se s jejími závěry nemusely ztotožňovat. Nicméně ze stávajícího znění návrhu není zcela jasné, zda mají mít všechny smluvní strany skutečně povinnost obrátit se na Soudní dvůr, či zda bude dána určitá míra uvážení.

Je tedy možné shrnout, že zapojením Soudního dvora do přezkumu závazků vyplývajících ze Smlouvy dochází k přenosu pravomocí ve prospěch mezinárodní instituce a zapojením Komise do prejudiciální fáze dochází k faktické změně primárního práva EU.


VI. Referendum ke změnám primárního práva podle programového prohlášení vlády

Vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala, že v případě zásadních institucionálních změn EU vyžadujících úpravu primárního práva bude přesun dalších pravomocí z České republiky na EU podroben schválení v referendu. Přestože v případě navrhované Smlouvy se formálně vzato nejedná o úpravu zakládacích smluv EU, tedy unijního primárního práva, výklad předmětného ustanovení programového prohlášení by se neměl omezovat pouze na jazykovou metodu. V souladu s ustálenou právní teorií by měly být použity i ostatní základní výkladové metody: logická, systematická, historická a zejména teologická (tj. účelová). Až kombinací všech uvedených metod lze dosáhnout správné interpretace právního textu, která plně zohledňuje všechny nezbytné souvislosti. V diskutovaném případě koaličního závazku pak lze s použitím výkladových metod argumentovat následovně: Znění koaličního závazku konat za určitých okolností referendum o přenosu pravomocí sice výslovně zmiňuje situaci, při níž dochází ke změně primárního práva (metoda jazyková), avšak v době, kdy byla koaliční smlouva sjednávána, nebylo možné předvídat možnost, že by k zásadním institucionálním změnám EU docházelo bez přímých změn primárního práva (metoda historická), z ostatních ustanovení programového prohlášení vlády nevyplývá, že by se referendum v případě nepřímých a faktických změn konat nemělo (metoda systematická) a účelem předmětných ustanovení koaliční smlouvy bylo zajistit, aby jakýkoliv zásadní přenos dalších pravomocí na nadnárodní úroveň schvalovali občané v referendu (metoda teleologická). Přitom závěr, že se v případě zásadních institucionálních změn EU cestou nepřímé a faktické úpravy primárního práva referendum konat nemusí, nedává s přihlédnutím k výše řečenému smysl (metoda logická).

Skutečnost, že závazek stran vládní koalice je formulován jako závazek politický, a že tudíž nejde o přesnou právní formulaci, tím spíše hovoří pro to, že je třeba jej vykládat nikoli pouze jazykovou interpretací textu, ale především z hlediska jeho smyslu a obsahu. Dle našeho názoru by tento závazek měl být vykládán i ve světle výše citovaného nálezu Ústavní soudu, jenž považuje příslušná ustanovení o posílené spolupráci obsažená v zakládacích smlouvách EU za garanci toho, aby integrační procesy v Unii byly předvídatelné a pod kontrolou ze strany svrchovaných členských států. Pokud se vládní koalice zavázala uspořádat referendum při přenosu pravomocí v rámci řádných procedur předvídaných ve Smlouvě o EU, tak je logické, že jsou k referendu strany vládní koalice vázány též v případech, kdy k prohlubování integrace dochází cestou nepřímé, faktické úpravy primárního práva, mimo dosavadní integrační postupy a nad rámec úvah Ústavního soudu o jejích možných formách (argumentum a minori ad maius). Okolnost, že by ke změnám primárního práva mohlo docházet i tímto způsobem, totiž v době uzavírání koaliční smlouvy nebyla a ani nemohla být známa.


VII. Závěr

Z výše uvedené analýzy klíčových ustanovení Smlouvy je zřejmé, že tato Smlouva fakticky mění rozhodovací postupy v rámci primárního práva EU a  zapojuje do jejího provádění unijní instituce, kterým svěřuje nové pravomoci a úkoly. Smlouva také přenáší na Soudní dvůr EU novou pravomoc přezkoumávat správnost a úplnost provedení pravidel o vyrovnaném státním rozpočtu. Tím je dána nejen nutnost vyhodnotit Smlouvu z hlediska ústavního pořádku ČR jako mezinárodní smlouvu ve smyslu článku 10a Ústavy, k jejíž ratifikaci je třeba souhlasu daného ústavní parlamentní většinou nebo v referendu, ale je tím zároveň naplněn smysl a obsah politického závazku stran vládní koalice, zakotveného v programovém prohlášením vlády, podle kterého je takové změny zapotřebí potvrdit v referendu. Smlouvou jsou jednoznačně přenášeny pravomoci ve prospěch mezinárodní instituce a faktickou cestou, po materiální stránce, je měněno i primární právo EU. Smlouva zásadním způsobem mění fungování hospodářské a měnové unie a tím i podmínky případného přistoupení České republiky ke společné měně. Jelikož účinky Smlouvy vůči České republice nastanou až s přijetím eura, je na politickém uvážení vlády, zda referendu podrobí vyslovení souhlasu k ratifikaci této Smlouvy, anebo jím podmíní až přijetí eura. Z hlediska programového prohlášení vlády jsou možné obě varianty s tím, že v každém případě by bylo zapotřebí nejprve přijmout ústavní zákon o takovém referendu.  Výhodou druhé z uvedených variant může být jak větší časový prostor pro přijetí příslušného ústavního zákona, tak zřejmě i větší srozumitelnost otázky položené v referendu občanům.



Zpracoval: Odbor koncepční a institucionální

16.1.2012

 

 

zdroj:npal

Článok vložil: Peter Bulik, Mgr.
Pridané: 29.1.2012 00:06



Pridať diskusný príspevok


Zatiaľ k článku nebol pridaný žiaden diskusný príspevok

peterbulik blog